kam zmizely kočky?

asi jste si všimli, že jsme si daly takovou menší, neplánovanou, přestávku. jak k tomu došlo, vlastně samy nevíme. fakt ale je, že pocit blogerskýho vyhoření se za náma plížil už delší dobu - něco málo jsme na tohle téma napsaly už předloni.

tehdy jsme řekly, že se budem snažit na svět nahlížet pozitivně, asi se nám to ale tak úplně nepovedlo, alespoň co se našeho blogu týče. 

když budu mluvit za sebe, tak se tenhle blog stal takovou neplacenou prací... občas jsem měla pocit, že o nějaký akci napsat musím, spíš než že bych chtěla, a vidina probírání se stovkama fotek se prostě nezdála tak atraktivní jako sledovat půl série house of cards v kuse. 

fakt, že jsme párkrát něco napsaly z pocitu, že tak nějak musíme, se určitě odrazil taky na kvalitě, nebo nám to tak alespoň připadalo.

a popravdě nám někdy taky trochu chyběl feedback; co nám na blogování 'vadilo' asi nejvíc, byl pocit, že naše čtenáře moc neznáme; byla to pro nás především čísla ve statistice. naše chyba. a přitom jedna z věcí, které bychom si přály, je poznat ty, kdo sem k nám pravidelně chodí, ať už kvůli fotkám, rozhovorům, nebo našim názorům.

postupně, aniž bychom si toho samy všimly, jsme začaly naše rozepsané články ukládat hlouběji do šuplíku. ničemu taky nepřidával pocit viny, když nám zveřejnění článků a odpovídání na mejly trvalo nějak moc dlouho. nešlo o žádné vědomé rozhodnutí, prostě se to stalo - náš čas jsme začaly trávit jinak, než úpravou fotek a apdejtováním fejsbuku. 

po nějaké době nám ale kočky začaly chybět. posledních pár měsíců jsme si s petrou vždycky povzdechly nad tím, že 'je fajn mít trochu extra času, ale...' a řekly jsme si, že takhle to nechceme. že jedenáct koček bude žít dál, musí nás to ale hlavně bavit.

kočky tedy vlastně nikam nezmizely, jenom byly doma. už se ale nechceme schovávat, i když to třeba pro mě osobně bude celkem výzva.

p.s.: fotky jsou z údolí glendalough a pláže ve wicklow v irsku, kam jsem na pár týdnů utekla během loňskýho podzimu