udržitelnost, integrita a alternativa

debata, jež se díky inkvizičním kecům silver rocket a následnýmu minidokumentu kampaň bez loga rozhořela na půdě alternativních médií se nevyhnula ani debatnímu kroužku jedenácti koček. na pozadí problematiky mediálních kampaní buDVAru vtírajících se do přízně subkultur se řeší integrita nejenom oněch 'infiltrovaných' subkultur, ale umění obecně. upřímně řečeno, vladimírův projekt kmeny jsou možná celkem povedený exemplář coffee table book a knížka, ve který mámě můžete ukázat svý kámoše a jejich kérky, uniká nám ale trochu, co vlastně přináší esejistický dokumentární pohled na současnost městských subkultur. je to něco, co budou bejvalý aktivisti ukazovat svejm vnoučatům při vzpomínání na starý zlatý časy? podstata subkultur snad tkví v něčem jiným než jejich dokumentování atraktivníma fotkama.

nicméně nás kočky napadlo si tak trochu popřemýšlet nad integritou blogerskou. a taky nad tím, s čím jsme do blogování vlastně šly. popravdě řečeno, nevzpomínáme si na moment, kdy bychom hodnotily výhledy do budoucna a zohledňovaly třeba to, že nás to po pár letech už nemusí bavit a naplňovat. neměly jsme ani jasnou představu o tom, jak časově náročná tahle volnočasová aktivita vlastně je. věděly jsme jenom, že už máme dost samozvanejch módních expertů na to, ve kterým střihu sukně bude vaše zadnice vypadat na společenský akci dostatečně přijatelně na to, aby z toho třeba někomu nezaskočilo šáňo.

zároveň jsme ale nechtěly ve stylu zapšklých 'odbornic' rejpat do všech a do všeho, ale ukázat, že životní styl není jenom o výletech do milána a new yorku dvakrát ročně, že nakupování v second handech a re/upcyklování použitého není znouzecnoct, ale dobrodružná výsada a treasure hunting, a že i u nás, v postkomunistické české republice, se jednotlivci a občanská sdružení snaží o vytvoření zajímavých projektů a příležitostí, ač se valná část zdejších obyvatel tváří, jakože žije v největším zapadákově a čeká na moment vysvobození, kdy bude moct vypadnout někam na západ. měly jsme před těmi necelými třemi lety ambice něco změnit...nebo dát alespoň podnět k zamyšlení. třeba nad tím...
...že není naše věc, co na sobě nosí ostatní, neexistuje žádný desatero módního vkusu, který dostala ada na špilberku od fousatýho pána (a že módní policie je něco, na co můžeme vzpomínat jako na zábavu buržoustů 20. století); že se nemusíme slepě řídit konzumem a nakupovat v moderních reklamách na novodobý otroctví a to, že západ se má o tolik líp než východ, protože ten topík přece stojí míň než jeden náš oběd; nebo že je možná na čase přehodnotit věci jako společenský status, vykašlat se na bulvární plátky (i když je to jakože fun) a srovnat si trochu priority - například jestli je důležitější mít nový sáčko v hot barvě sezóny, protože bylo oproti původní ceně zlevněný o polovinu, nebo pomyslet na to, jak marnotratný tyhle věci jsou. nebo se třeba zamyslet nad tím, že ten vintage kožíšek původně patřil nějakýmu zvířeti, který kvůli lidský marnivosti prožilo život v koncentrákovejch podmínkách a my to jeho nošením de facto podporujem, ač sekundárně (samozřejmě, ona konkrétní zvířata nezachráníme, další kvůli tomu ovšem budou následovat).

ok?

lhostejnost skrytá za alibismem

jasně, že bejby krůčky jsou fajn a každý krok směrem k udržitelnosti se počítá, zároveň je ale třeba oprostit se od alibismu a poplácávání se po rameni za něco, co beztak děláme jenom pro svoje pohodlí. tím, že si připravíme zdravou exotickou večeři, v níž polovina surovin procestovala větší část planety, než my za celý život, prospíváme leda tak vlastnímu sebeuspokojení a foodie statusu, ne ovšem udržitelnosti života na naší planetě (víc o našich každodenních volbách ohledně jídla a o tom, že nejsme tak bezmocní, jak si často myslíme, se můžete dočíst ve skvělém článku tomáše uhnáka vaření jako radikální čin). na druhou stranu je nejspíš stejná míra prvoplánovýho alibismu zapotřebí k dissování vegetariánů za to, že jsou prachsprostí pokrytci, pokud jejich šatník není 100% leather-free. co na tom, že někdo si svůj nabubřelý hedonismus uvědomuje, tomu přece nelze nic než tleskat za jeho nadčlověčí vůli.

nechceme být ničí prodloužené svědomí (máme za to, že si za něj každý zodpovídá sám), postupem času se však stále častěji setkáváme s tím, že přemýšlení o věcech jako je spotřeba plastových obalů, lokální potraviny nebo kosmetika netestovaná na zvířatech není tak automatické, jak jsme si původně myslely. těm, kteří se k problémům udržitelnosti nestaví úmyslně zády, bychom chtěly pomoct otevřít oči. i to byl jeden z důvodů, proč jsme se rozhodly mňoukat do světa jako arogantní kočky. tady si ovšem moc dobře uvědomujeme to, co by nám leckdo mohl vyčíst - totiž to, že se naše velkooký plány setkaly s chabou realizací. ztroskotaly jsme na vlastním sebevědomí - nejsme odbornice s diplomem z environmentálních studií a máme neustále pocit, že je třeba se učit víc a víc, než něco velkohubě vypustíme do těch internetů.

možná je to chyba. naše znalosti nikdy nebudou tak dalekosáhlý, jak bychom si přály, a vždycky tady bude nějaká další knížka, kterou si o daný problematice budeme chtít přečíst. jsou tu přitom fakta, jež (doufáme) není třeba podložit seznamem použitý literatury. západní civilizace 21. století se chová krajně nezodpovědně k jediný planetě ve vesmíru, na níž je v současné době schopná přežít. ve velkým měřítku se vedou nesmyslný politický pře o neobnovitelný zdroje energie, v menším se pak jednotlivci často nestarají o nic víc, než vlastní majetek a prosperitu, nehledíc přitom na to, jaký důsledek budou mít jejich rozhodnutí pro další generace života na zemi.

nemohly jsme si nevšimnout příspěvků, které se na podnět magazínu lohas díky soutěži lohas blogger 2014 začaly objevovat na českých blozích. téma zní 'miluju přírodu, mám rád lidi, žiju lohas (aka lifestyle of health and sustainability)' a přihláška do soutěže se dostala i k nám, misantropickým kočkám. celý projekt má podle všeho rozšířit povědomí o udržitelném životním stylu, třeba prostřednictvím eko outfitů nebo zdravých receptů.
udržitelný lajfstajl pro nás ovšem rozhodně neni jenom o zdravý životosprávě. z lohasu bychom tak klidně vyškrtly a i h, ale chápem, že pachtit se pouze za udržitelností není tak sexy, jako přihodit do toho trochu zdravíčka. samy jsme se nad nabídkou účasti v soutěži zamýšlely, nějak přirozeně nám však vyplynulo, že výhra v podobě hromady produktů by se v našem případě minula účinkem. jednak se snažíme pořizovat si pouze to, co potřebujeme, jednak je nám přirozeně proti srsti psát článek motivovaný výhrou v soutěži v případě, kdy se jedná o témata jako ekologie a udržitelnost. tak nějak nám asi dělá problém ta naše blogerská integrita (a teda asi trochu i to vynucený copy-pastování textu, což je jedna z podmínek soutěže).
jsme samozřejmě rády, že něco jako magazín o udržitelném životním stylu existuje, a že osvěta se neděje jen skrze vyhraněné jednotlivce. máme jenom trochu obavy o to, že spíš než spuštění vlny ekologickýho uvědomění zůstane v mnoha případech jen jednorázovej zářez na pažbu trendy zdravýho životního stylu. moc rády se ovšem budeme mýlit.

pokud se totiž globální myšlení nepřikloní k udržitelným řešením a obnovitelným zdrojům, vidíme to s budoucností planety asi jako street art aktivista pejac