clusterfuck: bangladéšská glosa

nedá mi to a po sdílení pár článků o tragédii v bangladéšské dháce na našem fejsbukovym profilu bych si ještě ráda zaprudila tady na blogu alespoň malou bangladéšskou glosou.

nevím, jestli jste to slyšeli, dost možná byla zpráva o zřícení osmipatrový továrny v bangladéši, při kterém zahynuly stovky zaměstanců, převážně mladých žen,  zastíněna  manhuntem na  islámskýho teroristu v bostonu, objasňováním rozdílů mezi českem a čečenskem, nebo nějakou jobovkou, která se přímo týká nás bělochů ze západu a ohrožuje náš poklidnej život. my  máme ale pocit, že by nás tohle vzdálený neštěstí mělo zvedat ze židle, jsme za něj přece taky spoluzodpovědný. 'made in bangladesh' na našem tričku je totiž nový 'made in china'.

bangladéšský sweatshopy jsou teď ve světě nejvíc  v kurzu; maká se tam totiž fakt za levno a to nejlíp za zamčenejma dveřma v hale, kde neni hasičskej přístroj, únikovej východ, a ještě líp v budově, která je téměř v demoličním stavu. pokud se nepodaří přimět společnosti, které v bangladéši šijí, k přijetí společenský odpovědnosti a důslednýmu požadování  zvýšení bezpečnosti práce v továrnách svých dodavatelů, uslyšíme o podobných tragédiích stále častěji. vyplývá to z informací, který jsme si přečetly například v článku jedný aktivistky z nevládky labour behind the label, nebo v článku petra mareše ze společnosti nazemi, který vyšel v deníku referendum.

mezi značkama, které se našly v troskách zřícený továrny rana plaza byl např. primark nebo u nás populární mango

zdá se nám, že v dnešním propojeným světě prostě nejde říct, že se nás něco netýká, že je nám sice líto, co se děje, ale my to stejně nezměníme, žejo... myslíme si, že se společenská odpovědnost netýká jenom korporací, ale je to výzva i pro nás samotné. to nejmenší, co můžeme udělat, je jít cestou pasivní rezistence - aktivně se nepodílet, nefinancovat, nepodporovat, nenakupovat!

... tímhle výlevem jsem tu právě založila novou  nepravidelnou rubriku s podtitulem 'clusterfuck', kde budeme moct oglosovat věci, co nás fakt štvou, ale nemáme recept na jejich řešení. trochu  ve stylu vágusova 'mrtvýho klidu nedělního odpoledne',  takový kočičí povzdech a zanadávání si na poměry, na svět, na sebe samotný. chtěly bysme vědět, co udělat víc, ale kromě zmiňovaný pasivní rezistence a týhle rubriky nás nic nenapadá, nic než: CLUSTERFUCK!

PIPILOTTI