tání ledů

Les byl chladný.

Smrky jak grafy.

Říkal sis o to, říkal.

A ačkoli jsem nežádal nocleh,

a tedy ani pohoštění, měl pravdu.

Říkal jsem si o lekci z mrazu.

A dostal ji, Giorgio;

tohle je poslední dopis pro tebe,

píšu ho na průsvitce vstupu,

pod borovicí, u kamen našeho kamene.

Zimní les

Sova dýchá do noci. 

Představuju si kruh jejích úst.

Vcházím do lesa ze samých slov,

s vábničkou na jedle, představuju si.

Přes den prostříhaný javor

je teď přítulný jak pes.

Sedí mi v klíně, olizuje mě,

vrtí ucvaklým ocasem.

Prostřih

 

 Lesostinný, sosnomračný

okraj- to bys neuvěřil.

Seděli jsme v mokrém mechu.

Tep nám datel měřil, měřil.

V mokrém mechu seděli jsme.

Datel tahal červy z kostí.

Seděli jsme, hlídali jsme

žlutý kvítek žárlivosti.

Z hlízky ve tvém lůně vzcházel,

úponkem mi vázal úd.

Mílek se k nám od vsi blížil-

v podpaží úl, v ruce prut.

 Launowitz

Hledal jsem tvou jámu a obracel kameny. A pak už jsem jenom obracel kameny, protože jsm to tak dělával, když jsem - za tvého dozoru, jak vzpomínám a jak ty nevzpomínáš - hledával brouky. A teď? Teď odvaluju - a nepřirovnávám.

Petr Borkovec
Milosté básně

Vydalo Fra 2012