сказки (tohle není mrazík)

Alexandr Rou (Poy Алекса́ндр Арту́рович, pokud třeba někdo umíte rusky) se na začátku 20. století narodil irskýmu inženýrovi a řekyni. když vypukla první světová válka, inženýr utekl zpátky do irska a malýho alexandra zanechal ve vesničce spolu s vážně nemocnou matkou, o níž se alexandr musel už od dětství starat a zajišťovat ji a ještě si přitom ušetřit na studia a tak podobně (taková sorelka prostě). o nějakejch 50 let později pak formoval nejslavnější epochu sovětský kinematografie určený dětem.

momentka nahoře je mnohým z vás možná povědomá, ale z mrazíka nepochází (najde se tu třeba někdo, kdo nikdy neviděl mrazíka? v posledních letech se stal neodmyslitelnou součástí silvestrovský televizní zábavy, mám pocit, že za mých mladých let se ale vysílal spíš během vánočních svátků). 

nevybavuju si, že by se k nám po zániku SSSR dostaly další ze sovětských pohádek režiséra alexandra rou; když jsem na ně náhohou narazila, napadlo mě, že koukám na nějakej psychedeličtější ripoff mrazíka. nicméně jsem se trochu vzdělala, zjistila, o co jde, a včetně ejzenštejna a tarkovskýho už teď znám tři ruský režiséry. dělat si na vánoce maraton tarkovskýho filmů je pro poněkud oduševnělejší jedince, my kočky jsme si vybraly intelektuálně nenáročnou kategorii sovětských pohádek. mrazíka jsme vynechaly.


Varvara-krasa, dlinnaya kosa (1969)

Varvara, co má podle názvu filmu krásný vlasy. když na to přijde, dramatický pohledy mají ruský krasavice v malíčku...

...a podle všeho jsou taky dost crafty (vzpomínáte na nastěnku a její pletení ponožek?)

hipstr tip na pinknik - místo lahváčů soudek

russian fashionistas

extrémní houbová psychedelie je to, co na ruských pohádkách oceňujeme ze všeho nejvíc

nebudu nic zastírat, po chvíli nás napadlo si sledování zpestřit na míru uzpůsobenou drinking game. vhodné nám připadalo napít se například, když se na obrazovce objevily obří propriety v podobě hub různých druhů, tančící medvědi, zpívající krasavice s dlouhýma copama, speciální efekty s barevným kouřem nebo maskulinně vypadající typy v puntíkatým oblečení. z příběhu si toho moc nepamatujeme a pokud to někoho zajímá, bude se asi muset podívat sám. máme nicméně pocit, že happyend se konal. 

Ogon, voda i... mednye truby (1968)

ano. oheň, voda a měděný trubky. slibný název nezklamal a naservíroval něco, v čem se šlo jen stěží orientovat, možná hlavně proto, že obsazení týhle pohádky se krylo s mrazíkem tak na 90%. naše zmatení bylo téměř 100%ní, ale maxihouby se konaly i v tomhle případě, a to nás nakonec uspokojilo.

pohádka začíná záběrem na rozzuřenýho vlka a oči patřící ustrašené nastěnce...teda vlastně aljušce

ruská příroda připomínající tu skandinávskou (v tomhle jsme mrazíka nepoznávaly)

nejlepší outfit měl tenhle typ v pyžámku s lebkama, hned na druhým místě pak ten se vzorem visacích zámků na županu

hořící domy, plačící ženy, dinosauří lebky s modrým kouřem, mluvící koza a happy end na rozkvetlý louce

Vechera na khutore bliz Dikanki (1961)

s tou všudypřítomnou psychedelií jsem si tady trochu naběhla, tahle střízlivá pohádka vzikla na motivy jedné z povídek ze stejnojmenné sbírky nikolaje vasiljeviče gogola. děj je zasazen do ukrajinské vesničky dikaňka a carského paláce, a celý je o to vlastně o tom, jak se oksana vdá jenom pod podmínkou, že darem dostane císařovniny střevíčky, kvůli čemuž dojde i na zaprodání duší. taková pěkná fešn tématika.

 oksana je sice krasavice, ale mít tak blejskavý střevíčky, všem holkám z vesnice by vytřela zrak

 střevíčky na dlani a ruka v rukávu

a výraz, co by mohl prodávat jogurty s méně než 0% tuku

teď už mi nikdo nevymluví, že sovětský filmový pohádky z 60. let nejsou vrchol kinematografie pro děti (nebo alespoň pro kočky, co nemají televizi a vánoce tráví spíš na steamu než u televize). 

MIAKARINA