Nehledali jsme ho, ale najednou se tu objevilo - háčkovaný dědictví po babičce Květě ze Sudet. Když jsem od ní tyhle oblečky pro panenky někdy v půlce devadesátejch let dostala, s panenkama jsem si už téměř nehrála a navíc se mi vůbec nelíbily. Byly na mě moc retro a já jsem tehdy spíš toužila po Barbie od Mattela. Byla jsem dočasně zaslepená disneyovskou estetikou a ruční práce mi navíc připadala totálně ne-cool. Nedávno se z ničeho nic vynořila krabice od bot s celou jednou sezónní konfekcí made by babička in Varnsdorf a já (29), Lola (skoro 4) i Babeta (2) jsme z ní úplně nadšený. Navíc mi každý tohle háčkovaný cukrátko připomíná, že někam patřím, mám předky a kořeny a já jsem v těhle věcech dost sentimentální, i když součástí tý historie je i to, že babička kdysi bydlela v domě po vyhnanejch sudetskejch Němcích.
Babička pracovala v textilní továrně Velveta, stejně jako dědeček, a jelikož moc nechodila mezi lidi (rodinný sklon k asociálnímu chování) a radši jezdila vlakem na houby a borůvky, vařila, pletla a háčkovala, ovládala tak všechny ruční práce naprosto dokonale. Nejvíc mě dojímá, jak každej model zašila do celofánu, aby si ho panenky mohly koupit v obchodě (stylově to spíš přípomíná balíček z eshopu, to ale babička nemohla vědět). Najít takový háčkovaný dědictví je pro mě jako objevit starý rodinný fotoalbum nebo milostnou korespondenci mezi prarodičema. Mám tak další poklad; tentokrát to ale není jen cizí vzpomínka z blešáku, jako třeba ten dětskej porcelán na fotkách. Tahle je moje vlastní.
Máte taky takový dědictví, který vám připomíná vaše kořeny, který vás dojímá a pohled na něj spouští nekontrolovatelnej proud vzpomínek a myšlenek?
Jsem zvědavá a těším se na vaše komentáře.
Bohužel nemám...babičky z obou stran rády většinu "zbytečnosti" vyhazují...Ale mám slíbenou návštěvu babičiny půdy, tak doufám, že tam něco zajímavého najdu...
OdpovědětVymazatHolky, a budete je vybalovat? A máte panenky, kterým budou dobré? Já jsem zdědila papírový kufřík plný handmade šatiček, částečně sežraných moly, který patřil tetě (*1939). Největší radost je vidět, jak si s tím hrají moje děti.
OdpovědětVymazatčást je vybalená, a nosí jí 80s panenky (barbínám to je kupodivu malý). část čeká pod postelí (je mi líto to vybalit všechno najednou). ale taky myslím, že je dobrý, aby ty věci žily. nechci doma dělat muzeum.
Vymazatja mam bohuzel obe babicky panelakove, takze nikdy nebylo poradne kde skladovat poklady, ale u te, ktera mi oblikala barbiny a mimina, mam schovanou krabici s temahle pokladama, ale zasity v celofamu tedy nejsou, je to uzasne.
OdpovědětVymazatja bych klidne takovyhle poklady nechala casem zaramovat, treba po 4 kouscich, aby z nich bylo dilo v pravem slova smyslu :)
Poklady nejen z půd...
OdpovědětVymazatHodně věcí v mém vlastnictví má příběh, už je to pomalu jak v museu:)
OdpovědětVymazatJů to jsou krásné oblečky a krásný článek :). Já jsem jednou asi ve 14i našla doma knížku "naše miminko" kde mamka popisovala cca můj první rok. Když psala o tom jak strašně mě maj rádi a jak jsou za mě šťastní, rozbrečela jsem se :D :). Jinak moje babička pro mě doma schovává háčkovaná trička v hrozných barvách a furt čeká kdy to přijde do módy, což ono přišlo, i se mi to líbí. Ale asi bych nedokázala nosit trička s naducanejma rukávama do půlky břicha, takže stále tvrdím, že to v módě ještě není :D.
OdpovědětVymazat