Nastassia Aleinikava - exkluzivní bytový rozhovor v Košířích

Rozhovor s Nastěnkou jsem dělala už v březnu. Od tý doby se stihla vdát a přestěhovat šperkařský stůl z kuchyně do ateliéru. O to víc jsem se ale z našeho interview těšila, když jsem se k němu s časovým odstupem nedávno vrátila, abych mu dala finální tvar pro 11 koček. U jablečný šarlotky a zeleninový polívky se zakysanou smetanou se totiž strašně dobře povídalo a hlavně poslouchalo. Navštívila jsem jí tehdy u ní doma v košířském bytě, jen pár kroků od Malostranskýho hřbitova a ve stejný ulici, kde kdysi bývalo kino Zvon, moje první kino ever (Sněhurka a sedm trpaslíků, kdyby vás to zajímalo). Košíře jsou totiž městskou krajinou mýho dětství. To Nastassia Aleinikava prožila většinu života v rodném Bělorusku. Chtěla by ale zůstat v Praze, kde žije posledních sedm let. Je tu spokojená a baví jí škola. Říkala mi, že prý trvá právě sedm let, než se člověku kompletně vymění buňky celýho těla. Nová Nastěnka (teda aspoň její buňky) už tedy pochází z Prahy.

Poprvé jsem si Nastassie Aleinikavy všimla na loňském Designbloku, kde s kamarádkou a spolužačkou Janjou Prokić vystavovaly svoji společnou kolekci Lure. To už za sebou měla tahle studentka z ateliéru K.O.V. na pražské VŠUP jednu nominaci na Czech Grand Design, kterou letos následovala druhá, a to právě za zmiňovanou spolupráci s Janjou. K práci jí dosud stačil jen šperkařský stůl, který měla v kuchyni. Od prázdnin už je ale oficiálně v ateliéru v Bubenské, který šéruje s designérkami Markétou Richterovou a Michaelou Gorcovou. Můžete ji navštívit v ateliéru č. 216 (ORCO, Bubenská 1, Praha 7), ale my vás možná předběhnem.

Přepis rozhovoru s Nastassiou Aleinikavou, Praha - Košíře, 16. března 2012

...asi po hodině příjemnýho povídání u kafe mi dochází, že bych měla zapnout diktafon...

NA: Po střední v Bělorusku jsem totálně nevěděla, co bych chtěla dělat dál. Uvažovala jsem nad grafikou nebo nad textilem u nás na Akademii.

11: V Minsku?

NA: Ano. Narodila jsem se v Mogilevě, ale v Minsku byla nejlepší střední umělecká škola v Bělorusku. Nastěhovala jsem se tedy k tetě do Minsku a vystudovala obor design. Pak jsem zvažovala tu Akademii. Je to škola, která zastřešuje HAMU, FAMU, AVU i VŠUP; máme to tak všechno v jednom. Moc jsem tam ale nechtěla, věděla jsem, že přijímačky jsou tam podplacený. Pokud nechodíš na jejich přípravné kurzy, nemáš téměř šanci. Bývalí spolužáci se tam hlásili několikrát a nedostali se kvůli pravopisu nebo zkouškám z dějin státu. Nakonec jsem to ani nezkoušela. Měla jsem ze střední kamarádku, se kterou jsme vyráběly šperky pod jménem Tataga. Vyráběly jsme hlavně z vyhozených věcí, nebo jsme nakupovaly na blešácích. Používaly jsme třeba knoflíky po babičce nebo počítačové pláty. Teď už to dělá hodně lidí, ale dřív u nás v Bělorusku nebyly k sehnání ani pořádné komponenty. Jednu kolekci jsme tehdy dostaly i na Moscow Fashion Week.

11: Tyjo! Jak?

NA: Naši přátelé měli v Moskvě showroom v Gostinném Dvoře a protože se jim naše práce moc líbila, poskytli nám tam místo. Během toho fashion weeku si nás všiml gruzínský návrhář Avtandil a půjčil si naše šperky na přehlídku jako doplnění ke svojí kolekci. Táňa se na to rozhodla studovat "kov", já jsem se rozhodla pro textil. Na střední jsem totiž studovala bytový textil. V diplomce jsem měla batiku, polštáře; taky jsem vyrobila mísu a do ní jsem dala hrušky, kterýma jsem pohostila komisi. Oni mají na obhajobách vždycky tolik studentů! S kamarádkou jsme se chtěly navzájem doplňovat. Přihlásily jsme se tedy do Petrohradu, každá na něco jiného, ale ani jedna jsme se tam napoprvé nedostala. Pamatuju si, jak jsme tam přijely a šly po ulici s těma velkýma deskama . Pořád jsme do někoho vrážely, každému jsme překážely a lidé na nás byli nepříjemní. Foukal silný vítr a byla hrozná zima. A celé je to tam obrovské. Zdálo se mi, že mě to město nějak nepřijalo. Když jsem se pak konečně dozvěděla, že jsem přijímačky neudělala, přepnula jsem se na turistickou náladu a celé město se rozsvítilo v jiných barvách.

11: Kdy to bylo?

NA: To byl školní rok 2004/2005. Vrátily jsme se pak do Minsku a zkoušely se živit tou Tatagou.

11: Co znamená Tataga?

NA: Já jsem Aleinikava Anastassia Alexandrovna a moje kamarádka Titovets Tatiana Gregorievna. Ten název vznikl křížením našich iniciálů. Jinak je to prý nějaká ryba... Dělaly jsme to pod křídlem tety, která pracovala s korálkama. Měly jsme dovoleno používat i její materiály. Měla třeba sbírku minerálů, které jí kamarádi vozili z Uralu. Vůbec nám poskytla skvělé zázemí. Táňa se pak ale rozhodla odjet znovu na přijímačky do Petrohradu a nakonec jí vzali. Já jsem se rozhodla pro kurz češtiny v Praze.

11: Jak tě to napadlo?
NA: Já ani nevím. Byla to asi jediná země v Evropě, o které se říkalo, že má pro cizince stejné podmínky jako pro Čechy. Já jsem tehdy ale o Češích a vůbec Evropě moc nevěděla. Taky mi někdo řekl, že Praha je krásná. Když to předtím vypadalo, že pojedu studovat do Petrohradu, všichni mi to rozmlouvali, ale když jsem zmínila, že se chci učit česky, všichni byli nadšení. Teta mi sehnala učitele ještě v Minsku. Bylo to asi řízení osudu, prostě kosmos mi dal zelenou a já jela do Prahy. Přijela jsem v 5 ráno na Hlavák, naproti mi přišel jeden mladý kluk z agentury, která mě spojila s Ústavem jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy. Doprovodil mě na kolej a pak se mnou celé dopoledne řešil organizační věci. Pak jsem měla volno a procházela jsem se městem. Už byl večer, bloudila jsem jen tak ulicemi a přišla jsem na náměstí u řeky, odkud byl krásný výhled na Hrad. Stála jsem pod nějakou budovou...zvedám hlavu a čtu nad vchodem : Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.

11: Rodina tě tu finančně podporovala?
NA: Sice jsem si nejdřív myslela, že se budu muset při studiu sama živit, ale nejde mi to. Málokomu se podaří studovat na umprumce bez podpory. Tím, co vyrobím na prodej, si totiž vystačím tak leda na provoz. Potřebuju hned investovat do materiálu, atd. Kdybych k tomu ale měla ještě jinou práci, nezažila bych tu školu naplno a to by byla škoda.

11: Jak moc je studium na VŠUP finančně náročný? Platíš si materiál, který není levný. Často jde o drahé kovy a drahé kameny, jako tomu bylo například u kolekce Lure. Jak to děláš?
NA: Některé ty klauzury ani nevyjdou tak draho. Máme velké štěstí s Evou [Eva Eisler, vedoucí ateliéru K.O.V.], která nám nabízí možnosti, kde "peníze nevládnou". S některými firmami se třeba dá vyjednat materiál zadarmo. Paní Eisler umí provést zázračné věci. Poslední rok byl jako "prostěradlo z pohádky".
11: ...ubrousku prostři se?
NA: Ano. V prváku jsem se moc neorientovala a nevěděla jsem třeba ani, co je Řempo. Jednou jsem ve škole zmínila, že chci eloxovaný hliník. Eva na to, že odpoledne zrovna jede na stavbu a večer jsem ho měla. Ale jinak hodně investuju do nástrojů a materiálů.

tenhle nástroj si Nastěnka pořídila k Vánocům (místo krásných šatů)

11: V Praze jsi tedy už sedm let. Jak se ti tu žije?
NA: Žije se mi tu moc dobře. Praha je podle mě takové komorní město. Tím myslím, že pro někoho jako jsem já je Praha ta správná velikost - jako kabát, který ti padne.
11: Petrohrad ti přišel moc velký?
NA: Je to obrovské město s neobvyklou minulostí a vlastními zvyky a má úplně jiného ducha než ostatní ruská města. Fascinoval mě v něčem možná i víc než Praha. Praha se mi ale zdá taková lidská. Je to město, kde se dá žít; ne monstrum, které tě vysaje. Je tu i dost zeleně.

11: Vyjela jsi během studia na nějakou zahraniční stáž?
NA: Byla jsem v Dublinu, ale původně jsem chtěla do Stockholmu. To mi nevyšlo, a tak jsem se rozhodla zkusit něco jiného.
11: Co ti to přineslo?
NA: Pochopila jsem tam, že bych se jinak do Irska zřejmě asi nikdy nedostala. A je to tam přitom tak nádherný! Ta krajina je jak z jinýho světa. Cestovala jsem na sever a to mě úplně fascinovalo. Byly tam takové pláně, suchá tráva, "turf" a každý si ho mohl ukrojit, kolik potřeboval, třeba na topení.
11: Česky "drn".
NA: Aha. U nás je to taky "turf". Pak tam jsou ty nádherný keře se žlutými květy. A to moře! Důležité pro mě také bylo, že jsem v Irsku přečetla Joycova Odyssea [Ulysses]. Škola se nacházela na Thomas Street a na některých domech byly napsané úryvky z knihy, které se v tom domě odehrály. Odysseus je tím městem naprosto prosáklý. Dublinská řeka, hotel Orlando, kolem kterého jsem jezdila denně domů, parky, hospody, majáky, to všechno se tam objevuje. Nikdy bych to asi celé nepřečetla, nebýt toho, že jsem žila v Dublinu.Byla to pro mě vlastně taková literární stáž.

11: Existuje mezi literaurou a tvojí tvorbou nějaký vztah? Jedna tvoje kolekce je pojmenovaná podle Baudelaira, Květy zla.
NA: Nadávno jsem viděla video z pařížského fashion weeku a po přehlídce tam byl rozhovor s tím návrhářem . To, co řekl mi ale vůbec nesedělo k tomu, co jsem právě viděla na mole. Samozřejmě, je to volná interpretace, inspirace přepracovaná do té míry, že nemusí být každému jasné, co bylo jejím zdrojem. Někdy se mi ale zdá, že to jsou jen krásná slova. Ten materiál samotný přece může inspirovat, nebo ta technika, nebo koláč, který pekla maminka, tramvaj, kde se s někým potkáš. Těžko to vysvětlit. Určitě se ale ve škole učíme vést svoji myšlenku, mít nějaký koncept. Nikdy jsem vlastně moc nečetla, až teď to začínám dohánět. Čtu knihy, které patří k běžnému vzdělání, ale já jsem se k nim na střední nedostala. Možná na mě teď působí intenzivněji než kdybych je bývala četla v patnácti.

masožravka je dárek od Janji Prokić

11: V souvislosti s kolekcí Lure jsi někde zmiňovala, že tě vizuálně inspirovaly portréty jednoho litevského šlechtického rodu. Na ten jsi narazila v nějaké knize?
NA: Ano ano. To hned přinesu. Je to faksimilní vydání portrétů rodu Radziwillů.

11: Hm. to nejsou úplně lichotivý portréty. Ten vypadá, jako by mu chyběla půlka tváře.
NA: To je ještě dobrý.
11: Myslíš, že tenhle způsob zobrazení byl běžný, nebo se prostě nejednalo o moc zručnýho portrétistu?
NA: Nejvyšší šlechta mívala portrétní galerii. Nižší šlechta se tomu chtěla vyrovnat, ale neměla tolik prostředů, aby si mohla dovolit stejně kvalitního malíře. Tím k tomu asi došlo. Legenda také říká, že si někdo z Radziwillů objednal portrét u Tiziana, ale ten obraz si nevyzvedl, protože se mu nelíbil.

11: Co tě na těch obrazech nejvíc zaujalo?
NA: Oslovilo mě, jak je na obrazech zachycený způsob napojování šperků. Ten šperk tady vypadá jinak, než jak musel vypadat ve skutečnosti.
11: Jak jsi na tu knihu narazila?
NA: Tu jsem si přivezla z Běloruska.

11: Ten šlectický rod stále pokračuje?

NA: Ano, jedna větev stále žije, ale v Americe. Za sovětské vlády bylo tohle téma samozřejmě tabu. Jedna moje spolužačka ze základky z toho rodu pocházela . Její babička to ale celý život ze strachu tajila a řekla to až na smrtelné posteli. V Bělorusku navíc vůbec neproběhly restituce. V jejich sídle bylo rekreační zařízení pro zaměstnance KGB. Byli jsme tam jako malí na exkurzi a pamatuju si, že na tom barokním balkóně někdo sušil ponožky. Je to obrovský handicap, že Bělorusko nezná svou historii a nikdo to ani nepodporuje.

11: Čím to je? Sovětským vlivem z minulosti?

NA: Spíš tím, co bylo potom. Vyvíjíme se "neevropsky". Už dvacet let to tam mohlo vypadat úplně jinak. Ta země kdysi měla potenciál být součástí Evropy. Litevské velkoknížectví, kam patřilo území dnešního Běloruska, se rozkládalo od Baltu až po Černé moře.

11: V Praze žije a v minulosti žilo dost běloruských disidentů.

NA: Myslím, že ano. Mám faksimilní vydání knihy jedné básnířky, Larysy Hienijušové, ze 40. let minulého století, které vyšlo v Praze a v běloruštině. Žila skoro celý život v domácím vězení. A také slavný spisovatel Vasil Bykav trávil hodně času v Praze, kde ho přijal i tehdejší prezident Václav Havel.

11: Jsou si v něčem podobné česká a běloruské povaha?

NA: Já už tam dlouho nežiju, tak úplně nevím. Běžný Bělorus už je někdo úplně jiný, než co si pamatuju a určitě je také rozdíl mezi tím, jaký byl v roce 1905, ve třicátých letech a dnes. Ve druhé světové válce zahynul každý čtvrtý Bělorus. To národ naprosto změnilo. Někdy mi přijde, že jsme národ bez kořenů. U vás často slyším spojení jako "české Vánoce" nebo "české tradice" a říká se to s hrdostí - to "naše české". Je v tom radost. U nás není běžné mít rád vesnici, odkud člověk pochází. Panuje tam všeobecná nelibost a tendence odstěhovat se pryč. Tady se mi líbí, že mladí lidé třeba odjedou po vysoký škole bydlet na vesnici a ta země je uspořádaná tak, že se na venkově necítíš odtržený od kulturního života. Ten tu existuje nejen v Praze, ale i v jiných velkých městech, například v Brně. V Bělorusku je Minsk jediným střediskem a všechno ostatní je tak trochu zapadákov...

Můžu se ale mýlit, protože od tamního života jsem už delší dobu odtržená. Štěstí mám v tom, že jsem se do Prahy přestěhovala v jednadvaceti, takže jsem se tu snadno přizpůsobila. Zároveň jsem před ničím neutíkala; politická situace mě vzhledem k věku moc neomezovala. Problém, který se mě ale bezprostředně týká, je, že nemůžu svobodně cestovat. Všude kromě Ruska a Ukrajiny (a pár dalších zemí) potřebuju vízum. Tím je v běloruských očích Evropa hrozně zkreslená. Někdo si to tu také maluje jako "zlaté kopce" a "mléčné řeky". Myslím ale, že je to v podstatě všude stejné; neštěstí tě může potkat kdekoli.

11: Já z tvých šperků cítím nějakou duchovní podstatu nebo energii. Jednou jsi na brože použila třeba i svaté obrázky (kolekce Medals). Jak na to Češi reagují ? O nás se ví, že jsme lidé převážně bez církevního nebo náboženského vyznání.

NA: K té kolekci broží nebo spíš medailí mě inspirovala dědečkova sbírka válečných vyznamenání.

11: Ze které války?

NA: No, říkalo se, že bojoval ve třech válkách. Z dětství si pamatuju, že to řekl moderátor v rozhlase, když dědeček slavil nějaké jubileum, ale to asi není možné, je to snad jenom rodinná legenda. Určitě ale z finsko-ruské války a z druhé světové. Byl to jen řadový voják, ale medailí měl dost. A mně to přišlo jako krásné téma ke zpracování. Medaile je totiž nádherný předmět. A za cara byly ještě krásnější. Teta mi zabalila diáky s náboženskými obrázky. Ani to nebyly ikony z pravoslavného kánonu, jen iluminace z nějaké gruzínské knihy. Nevím, jak lidé reagují na tu náboženskou tematiku. Často mi ale říkali, že je z toho poznat, že jsem Východu.

11: Čím myslíš, že tolik zaujala ta - dnes už slavná - kolekce Lure?

NA: Lidem se líbilo, že to není minimalistické, ale přitom to nepůsobí zastarale, ale moderně. To jsme pořád slyšely na Designbloku. Cítím to tak i já, ale potřebuju asi větší odstup, abych to mohla pořádně zhodnotit. Řada těch prstýnků vznikla už v Dublinu. Pokud ta kolekce vzniká během studia a není to zadání zvenčí, znamená to, že v sobě člověk zkrátka něco má a to chce ven. Ruce chtěly nějak ztvárnit moje pocity. Tak to myslím bylo i u Janji.

11: Ta kolekce vznikla pomocí techniky tzv. ztraceného vosku. Jak moc je tenhle postup běžný?

NA: Ve šperkařství je to běžné. Její využití je široké. Není to tak, že by se tím způsobem daly dělat jenom šperky organických tvarů jako bylo Lure.

11: Když jsem poprvý viděla fotky tvojí kolekce Architecture, působila na mě, jako by ji dělal někdo jiný. Vycházelo to z tebe, nebo to bylo školní zadání?

NA: Bylo to klauzurní téma "Architecture". Chtěla jsem vytvořit architektonické archetypy - továrna, činžák, vesnická chalupa...-a chtěla jsem to udělat tak jednoduše jako to kreslí děti.

11: Za tohle jsi byla poprvé nominovaná na Czech Grand Design jako "objev roku"?

NA: Nene. To byla kolekce Bobule. Počkej, já je najdu...jsou to takové drobné měděné brože, ve kterých je magnet a série váz a šperků, které jsou moc příjemné do ruky.

11: Koho z designérů šperku obdivuješ?

NA: Líbí se mi, co dělá Hannah Hedman, ale vůbec celou tu švédskou školu mám ráda. Ta je mi blízká. Taky mám ráda holandský designéry. Bojím se říct nějaká jména, abych někoho nezapomněla. Líbí se mi spousta věcí. Obdivuju každýho, kdo něco tvoří ze sebe; každý do toho vnáší to svoje. A v Praze se teď ve "šperku" dějou zajímavý věci.

11: Czech Grand Design vytvořil i novou kategorii "designér šperku" a bylo vidět, že to byl hodně silný ročník.

NA: Ano. Každý byl nějak zajímavý, každý si našel nějakou svou techniku a vyjadřovací způsob. 11: Pořídila sis v poslední době něco od českých designérů/kolegů?

NA: Od Lucie Houdkové náušnice - ty jsem dostala k Vánocům a koupili jsme je na DesignSUPERMARKETU. Už od ní mám jedny náušnice a ty taky ráda nosím. S přítelem jsme si pak pořídili každý tašku Playbag a taky porcelán od Lenky Malíské a Jany Černé. Každý den jsem na DesignSUPERMARKETU chodila obdivovat porcelán od Maestrokatastrof, ale pak se stalo, že se vyprodal a já měla smůlu.

11: Myslíš, že Lure pro tebe byla průlomová kolekce? Nalezla jsi v ní svůj styl, nebo se chceš posouvat jiným směrem?
NA: Zlom to asi nebyl. S voskem jsem pracovala už dřív a budu s ním pokračovat. Ta kolekce chce myslím ještě něco na doplnění. To se může stát třeba v létě, až bude víc času. Teď mám jako hlavní zájem školu a chci jí dodělat co nejkvalitněji.
11: Končíš příští rok?
NA: Jojo. Atmosféra je tam ale tak moc příjemná. To jsem si potvrdila tím Dublinem. Pochopila jsem tam, jak je naše škola dobrá. Když jsem si teď naposledy zapisovala předměty, došlo mi, že i ty přednášky mě tu hrozně nabíjí a baví.

11: Už víš, čím se budeš zabývat v diplomce?
NA: Představu už mám. Nebudou to šperky v pravém slova smyslu. Chtěla bych totiž dělat brýle; navrhnout obroučky. Začínám teď zkoumat dějiny brýlí a zjišťuju, že to vlastně není moc daleko od šperku...
11: Pro hodně lidí jsou přece brýle šperk. Taky se nenosí jen kvůli funkci, ale jen tak, na image.
NA: V dnešní době to je rozhodně móda. Chci to téma zpracovat. Oslovilo mě to jako někoho, kdo sám nosí brýle. Už na střední jsem na blešácích starý brýle kupovala a je to nádherná řemeslná práce.

11: Tohle je tedy tvůj další krok. Máš nějaké dlouhodobější plány? Čím by ses chtěla zabývat třeba za pár let?
NA: Hlavně chci mít radost z toho, co dělám. To je asi nejdůležitější. Pokud by to šlo, tak v Praze ráda zůstanu. U nás se ale říká: "když chceš pobavit Boha, řekni mu své plány". Nemyslím si, že jsem měla na střední plán jet do Prahy. To se roztočilo během jednoho dvou měsíců.

11: Chtěla jsi už jako malá tvořit, nebo jsi chtěla dělat něco úplně jinýho?
NA: Bavilo mě to vždycky. Pocházím z rodiny, kde nikomu nebyla ruční práce cizí. Myslím ale, že mě hlavně ovlivnily dědečkovy geny. Uměl třeba postavit tradiční ruský krb, pec, na které se dalo i spát. Uměl taky šít vlněný válenky, to jsou nejlepší boty do sněhu. On už dlouho není, ale zbyla po něm kopyta na válenky. Při svojí poslední návštěvě doma mi je teta ukázala. Bylo to úplně jiný kopyto, než to, co mají vedle v ateliéru u Liběny [L.Rochová, vedoucí Ateliéru designu oděvu a obuvi na VŠUP]. Vypadalp to jako umělecký dílo, postmoderna. Teta vyprávěla, že když bylo dědovi asi 18, jel jednou vyzvednout válenky pro rodiče k nějakému mistrovi a ten mistr mu řekl: "hele, já to nestíhám, nechceš mi pomoct?". Po dvoudenním "workshopu" se vrátil domů a celý život pak obouval rodinu do válenek. Taky uměl všechno spravit, dělal okna, skříně, pálil kořalku. Asi to bylo tehdy normální. Nebyl to žádný zázračný kutil.
11: Člověk musel být víc soběstačný, všechno se asi nedalo jen tak koupit v obchodě. Zdá se mi, že teď už nikdo nic neumí.
NA: Jakákoli "kvalita" je dobrá, třeba umět dobře mluvit. Každý má svůj talent.
11: To máš pravdu. Těšíme se na tvojí diplomku a ať se ti ve všem dál daří!

...poslední sousto: Nastěnka má fler, takže u ní můžete nakupovat i přes internet.

special poděkování Nastěnce za trpělivost, za šarlotku, běloruskou višňovou marmeládu, kafe, polívku, několik příjemných hodin s ní strávených, za to, že přeměnila svoji kuchyň na showroom a snesla mi všechny šperky a knížky, co jsem chtěla vidět (kromě šperků z kolekce Lure, který byly toho času na výstavě a taky Květů zla, na který jsem zapomněla, ale brzy to napravím, protože v její novém ateliéru to vypadá takhle:

...a já bych ho moc ráda viděla na vlastní oči. Fotku mi Nastěnka poslala, aby nalákala i vás. Tak se nenechte pobízet.

P.S. (dodatek z 23.6.) ...zapomněla jsem ještě zmínit, že kromě internetu a Nastěnčina ateliéru seženete její šperky například v Leeda butiku v Bartolomějské ulici a v Parazit Fashion Shopu v Karlovce, což jsou naše oblíbený destinace. Jinak taky v obchodech a prodejních galeriích Artěl, Modernista, Hard-de-Core, DOX by Qubus a v neposlední řadě v brňenském Pokojíku, takže dobrá zpráva pro Brno.