Mirka Talavašková - exkluzivní rozhovor na Starém Městě

Rozhovor s Mirkou Talavaškovou jsem chtěla udělat od tý doby, co existuje 11 koček. Tohle interview je pro mě tedy splněným přáním. Vznikal na dvakrát, dílem i proto, že jsem se nestarala dobře o svůj diktafon a ten se sesypal zrovna u Mirky v ateliéru. Když jsme se tehdy v březnu sešly poprvé, vládla ještě třeskutá zima a my jsme si u horkýho čaje povídaly o Mirčiných začátcích, rodinném zázemí a lásce k pražský VŠUPce. Před pár týdny jsme se sešly znovu na prezentaci finalistů Shooting Fashion Stars v galerii Mánes a náš rozhovor jsme dodělaly. Potřebovaly jsme totiž pořádně rozebrat situaci mladých módních návrhářů v Čechách a  ideu concept stóru pro začínající profesionální designéry, kteří ještě nemají svůj vlastní obchod. Mezitím čas uzrál a zdá se, že takovým zázemím pro nastupující generaci česko-slovenských návrhářů by mohl být chystaný Koncept La Gallery Novesta. Je květen a nástěnka u Mirky v ateliéru už vypadá asi jinak. Někdy je ale dobrý podívat se zpět.

Poprvé jsem Mirku Talavaškovou viděla před několika lety v jedný galerii a hned jsem zatoužila po jejím kabátu z kolekce Metro Quadrato. Díky kabátu - ale jinému - jsme se nakonec seznámily; to když se Mirka nechala angažovat do naší reality show, ve který vytvořila zimní kabát na zakázku před zraky čtenářů 11 koček (fotoseriál si připomeňte tady). V hlavě má spoustu nápadů a rozehraných konceptů, není však zdaleka jenom talentovaným snílkem. Je zvyklá na sobě pracovat a naučila se jít si za svou vizí. Ještě na škole získala titul Top Styl Designer. Kdo znáte její krásný kabáty, košile a šaty a líbí se vám její minimalistický a mnohdy i monochromatický vyjadřování, snad vás potěší, že se brzy chystá i na doplňky. I když jsem ještě neviděla ani skicu, tuším, že kabelku od Mirky Talavaškový budu určitě (zase) chtít.


Mirka miluje cizí kraje a jejich folklór. Ráda cestuje a poznává nová místa. Infikovala mě láskou k vietnamskému jídlu a vietnamský kávě. Z fotek se na mě teď záhadně usmívá (na vás také?) a to mě trochu vyvádí z míry. Ještě jsem o ní chtěla něco napsat, ale její tajemný úsměv mi to nedovolí. Mám strach, že toho řeknu příliš. Nechám tedy raději ji samotnou, ať se představí.

 
Přepis rozhovoru s Mirkou Talavaškovou, Praha - Staré Město (14. března 2012) a Galerie Mánes (30.března 2012)

11 koček: Proč ses rozhodla pro dráhu módní návrhářky? Vím o tobě, že krejčovinu máš v rodině. Ovlivnilo to nějak tvůj výběr školy a povolání?
M: Určitě to vliv mělo. Od malička jsem malovala různý princezny a každá ta princezna měla spoustu šatů. Pořád jsem si hrála s panenkama, měnila jsem jim šatník, dělala jim oblečky a stříhala vlasy. 
11 koček: Už jako malá jsi uměla šít? 
M: No, šít... Třeba jsem chtěla udělat drsnej koženej obleček na barbínu a nešlo mi to prošít, tak jsem tu kůži olepila izolepou. 
11 koček: To sis kreativně poradila. 
M:...nebo jsem panenku kompletně zabalila do celé velké záclony. Nevím, jak se mi to podařilo, ale měla nádherný šaty. 
11 koček: Máš je schovaný? 
M: Néé, to bylo všechno hokus-pokus na jeden den a druhý den jsem vytvářela nový.
11 koček: To je ta "rychlá móda".
M: Od malička u mě byla potřeba něco vymýšlet, neustále oblékat nejen  panenky, ale i sama sebe. Jak říká mamka, "furt jsem lítala po baráku jako strašidlo." Potom asi v deseti letech mi mamka vyprávěla o školách, které se zaměřují na výtvarné umění a módu. A já už si vlastně v těch deseti letech vybrala, že chci jít do Brna na SPŠ textilní (teď to je umprumka). Takže jsem víceméně odjakživa věděla, co chci dělat.

11 koček: Tvoje maminka má v Rychnově už asi dvacet let svojí krejčovskou dílnu. Ona je původně krejčová?
M: Nenene. Ona se tenkrát snažila dostat do Prostějova na Střední návrhářskou školu, ale nebyla úplně kádrově nejvhodnější, takže to nedopadlo. V našem kraji byl Školský ústav umělecké výroby, a tak se vyučila na krajkářku. Nedaleko pak byl velký podnik "Vamberecká krajka", kde pak začala pracovat a při tom si dálkově dodělala  textilní průmyslovku. Kariéru začala teda v "krajce" - nejdřív navrhovala strojovou krajku, potom "nestrojovou". Překreslovala náměty jako například Pražský Hrad, Pražské jezulátko, nebo různé lidové motivy. 
11 koček: Tomu se říká paličkování?
M: Jojo. 
11 koček: To jednu dobu bylo docela módní. U rodičů visí na stěně několik takových obrázků. 
M: No vidíš, tak to možná máte něco, co navrhovala moje mamka.
11 koček: A jak se tedy dostala k tomu oblečení? 
M: Ona pak přešla na "Vývoj" a začala navrhovat oblečení s krajkou. Národní podniky si musely nechat schvalovat kolekce, které šly do prodeje. Schvaloval to ÚBOK [Ústav bytové a oděvní kultury]. Podílela se tedy na tom, co bude "Krajka" vyrábět v dané sezóně. Po revoluci se na jedné přehlídce setkala s panem Hoffmanem, kterému se v restitucích vrátil rodinný majetek, mezi ním i kožešnictví a zlatnictví. Chtěl obnovit rodinnou tradici , protože sahala asi až do roku 1880. Poprosil mojí mámu, aby pro něj začala pracovat. Odešla teda z "Krajky". Zařídil jí ateliér a dílnu a jeho kožichy a šperky doplňovaly maminčiny kolekce. 
11 koček: Dost zásadně jí tedy na začátku pomohl, zaplatil ty počáteční náklady... 
M: Ano, to je právě to, s čím my všichni bojujeme. Na začátku prostě musí člověk hodně investovat a když má kapitál, jde to snáz. Po nějaké době se dohodli, že si to mamka vezme na sebe. Takže teď už několik let funguje samostatně. S panem Hoffmanem však spolupracuje pořád, ale jeho hlavní aktivity jsou jinde. Tohle pro něj byla srdcová záležitost k zachování rodinné tradice. 
11 koček: To je v Rychnově? 
M: Nene. V Chrudimi. Pan Hoffman má sídlo v Chrudimi, ale mamka je v Rychnově nad Kněžnou.

11 koček: Od malička jsi se tedy setkávala s ruční prací a textilní výrobou. 
M: Jako malá pořád. Vždycky, když jsem byla nemocná a jeli jsme od paní doktorky, brala  mě  mamka nakouknout k sobě do práce. Pro mě to byl vždycky velký zážitek. Procházela jsem tam těma dílnama, kde byly  krajkářky, švadlenky, kresličky...Bylo to prostě nádherný! Všude plno nití a korálků, přízí a látek. Teď to tam vonělo vším tím materiálem. Takhle přesně bych si jednou představovala  svůj ateliér - dřevěná vrzavá podlaha, teďka ty...no, nechci říkat "dělnice"... 
11 koček: Počkej, tak třeba "zaměstnankyně..." 
M: Tak prostě ty šikovné "řemeslnice"... 
11 koček: Hahaha. To je taky dobrý. Jak se tomu personálu říká? To nebyly normální krejčový? 
M: To byla právě všehochuť. Každá dělala něco jiného; byly tam krajkářky, švadlenky, vyšívačky, střihačky, návrhářky, kresličky... Každá dělala něco jiného. Tam, kde byla mamka, tak tam se převážně kreslilo. Jedna paní se tam přímo specializovala na korálky. Jednou třeba udělala halenku jenom z korálků, z ničeho jiného. Byla to hrozně titěrná práce.
11 koček: Oni pracují na zakázku, nebo vytváří nějaké kolekce? 
M: No, tohle bylo ještě za komunismu. Ten kus z korálků snad ani do konfekce nemohl jít. Možná ta halenka byla pro nějakou prominentní klientku, možná to byla nějaká limitovaná kolekce. To nevím. Oni tehdy vymýšleli kolekce, které šly do výroby a pak do obchodů. Fungovalo to obdobně jako současné značky. 
11 koček: A teď už maminka šije jen pro svoje zákaznice? 
M: Od roku '92 má své vlastní klienty; dělala přehlídky. Oblékala pár lidí z Amfory. Z té doby stále ještě máme klienty, což je parádní, starat se o někoho více jak 15 let. K tomu bych se chtěla také dopracovat. 11 koček: Takže pro tebe studium na střední i na VŠUP bylo volbou srdce. Věděla jsi, že chceš dělat tohle a nic jinýho, nebo to bylo jinak? 
M: Nikdy jsem o tom nepochybovala. Samozřejmě mě ale napadá hromada povolání, která by se mi líbila. Bavila by mě třeba psychologie, patologie, bavila by mě možná i kriminalistika. No, a pak taky archeologie a dějiny umění. Když na to tak koukám, všechno jsou to povolání, kde se člověk musí hrabat do hloubky nějakýma věcma, aby dosáhl výsledku nebo našel odpověď. Asi je ve mě potřeba odkrývat a hledat, dostat se k podstatě věci. Já to návrhářství vnímám tak, že člověk hledá nejlepší cestu, jak vystihnout dobu, zákazníka, mood současnosti. S minulostí jako přenosnou zkušenostní informací v zádech a s vizí před očima.  
11 koček: Na VŠUP ses dostala hned napoprvý? 
M: To ne. Nebylo to hned. Já bych řekla, že jsem tehdy neměla moc velký sebevědomí. Nedávala jsem ani tolik do té přípravy a řešila jsem samý kraviny. Dávala jsem přednost lásce před studiem na VŠ. Pracovala jsem v jedný galerii na Staromáku, která sídlila ve sklepě. Když mi došlo, že vlastně celý dny trávím v díře, sice ze 13.století, ale stejně to byla studená díra, láska se mi začala bortit, vzedmula se v mně vlna protestu a řekla jsem si, že udělám všechno proto, abych změnila svůj život. Začala jsem pak s intenzivní půlroční přípravou. Chodila jsem 18 hodin týdně kreslit figuru (tenkrát ji vyučoval Boris Jirků, jeden z nejlepších učitelů v mém životě) a snažila jsem se připravit na VŠUP, jak nejlépe to šlo. Vzali mě pak hned. Bylo to spíš o tom trochu si věřit a dokopat se k tomu, abych pro svůj sen něco udělala a jenom si nestěžovala.

11 koček: Kolikrát jsi to předtím zkoušela?

M: Dvakrát. Pořád jsem tahala práce ze střední, jenomže na střední jsem dělala textilního výtvarníka, ne oděváře. Na umprumku jsem se ale hlásila na oděv, což bylo mimo mojí průpravu. A jelikož jsem tehdy procházela tím zvláštním obdobím, kdy jsem si vůbec nevěřila, nedělala jsem nic proto, abych  vyprodukovala  něco pořádného, a tak mě pochopitelně nevzali.

11 koček: Prostě ses bála mít ambice.

M: Asi ano. To bylo duševní peklo: cítit, že vím přesně, co chci, co mám dělat a kde mám být, jen nedůvěra v sama sebe mi brání to udělat.

11 koček: Jak se ti nakonec líbilo studium na vytoužené VŠUPce? Co tě tam nejvíc bavilo?

M: Mně ta škola celá voněla. Opravdu. Já jsem na té škole milovala to mravenčení. Člověk tam přijde a všude voní barvy, sádra, lepidla, dřevo.... Lidi tam chodí v montérkách a špinavý, protože právě něco tvoří. Bavil mě i ten správnej pracovní bordel. Pro mě ta škola měla neuvěřitelnýho ducha! To jsem nikde jinde nezažila. A nikdy nezapomenu na to, jak jsem přišla na umprumku poprvý. To bylo někdy na střední škole, když jsme se z Brna přijeli podívat na klauzury.  Nejvíc se mi tenkrát líbila keramika. No a samozřejmě bylo taky parádní, že jsem díky škole vyjela ven.

11 koček: Jaká byla ta tvoje stáž v Paříži?

M: Odjela jsem tam na semestr a měla jsem trochu obavy, jestli to zvládnu. Během dvou týdnů jsem si to tam ale zamilovala. Bylo to částečně i kvůli bydlení. Podle průvodců jsem vlastně bydlela  v nejnebezpečnější pařížský čtvrti. Jenže Barbes je kousíček od Sacre-Coeur a Montmartru a to pro mě  bylo úplně to pravé místo. Ta čtvrť je plná Afričanů, jihoameričanů, atd. a já jsem denně chodila kolem těch jejich trhů...

11 koček: Ty máš ráda exotiku, viď?

M: Hrozně moc. Byla jsem tam maximálně šťastná. Zažívala jsem tam úplné euforie; nadšení z toho, že žiju teď a  tady. Díky tomu, že mi tam bylo tak dobře, seznámila jsem se  brzy se spoustou lidí, přestože jsem nemluvila moc francouzsky a rychle jsem se tam zabydlela. Bylo to parádní.

11 koček: Jak dlouho jsi tam byla?

M: No takhle, ještě to dopovím. Škola mě vůbec nebavila. Já jsem  byla díky úrovni umprumky úplně někde jinde. Nechci to nějak schazovat, ale naše základy kresby a malby byly na jiném levelu. Tenkrát jsem už měla za sebou i postavení celé kolekce. Chodila jsem místo školy hlavně po galeriích, po muzejích a poznávala jsem Paříž. To pro mě  byla přesně ta škola, kterou jsem potřebovala.  Zařídila  jsem si pak   přes Janu Rollo stáž v Atelier du Sartel a to pro mě byla další výborná zkušenost, jedna z nejlepších vůbec. Znamenalo to, že jsem se mohla vrátit na další čtvrtrok do Paříže. Přemýšlela jsem , že se tam ještě  vrátím na diplomku, ale nakonec jsem zůstala tady.

11 koček: Tvoje diplomka bylo Metro Quadrato?

M: Nene, to byl Yunnan. Metro Quadrato jsem dělala ještě v Paříži a s tím jsem vyhrála to Brno [titul Top Styl Designer, 2008].

11 koček: Aha. A nevyhrála jsi v Brně pak ještě jednou?

M: Nene. To už byla jen obhajoba titulu s kolekcí Cirkulaire, ale to se mi nepodařilo dotáhnout tak, abych byla spokojená. Byl to trochu polotovar, protože jsem tehdy byla zrovna v Paříži a absolutně jsem neměla čas se tomu věnovat, protože jsem byla zrovna na pracovní stáži v tom Atelieru du Sartel.

11 koček: Ještě se vraťme k té diplomové  kolekci Yunnan. Narazily jsme na to, že tě hodně inspirují cizí kultury a cizí kraje. Čím tě konkrétně zaujali Yunnani?

M: Yunnan má opět příběh. Nevěřím moc na náhody, takže Yunnani si mě sami vybrali. Bylo to tak, že jsem čekala na jedné z pařížských ulic na kamaráda, který si mě měl vyzvednout a měli jsme spolu jet do Bruselu. Jak jsem tak na něj čekala, zašla jsem se podívat do nedalekého bazaru a už ve výloze jsem si všimla knížky s fotkou lidí z Yunnanu (Yunnan je jedna provincie v jihovýchodní Číně). Nejdřív mě zaujaly jejich šperky. Otevřela jsem tu knihu a celý obsah obrazově dokumentoval místní etnikum v tradičním kroji. Okamžitě mě to zasáhlo. Úplně jsem zapomněla, že jsem se měla s někým sejít a jenom jsem listovala knížkou, jako u vytržení. Samozřejmě jsem ji tam nemohla nechat; říkala jsem si, že se jednou bude určitě hodit. Neustále jsem  se k ní vracela. Zpracovala jsem tu inspiraci tedy hned do diplomky. Taky jsem v tu dobu ještě náhodou narazila na Pražský jarmark na Ovocném trhu, což je každoroční prezentace folklóru z různých koutů světa. Tam jsem si zamilovala izraelské a gruzínské kroje. Tím se mi jen potvrdila volba tématu: čistá úcta k lidové tradici. Gruzínce bych chtěla zpracovat teď.

11 koček: To je ta kolekce, o které říkáš, že ti leží v hlavě už několik let?

M: Ano, už tři roky.

11 koček: Už to máš rozpracované?

M: Už jsem si byla ve fabrice pro látky a začínám. Chtěla bych se s tím prezentovat na Prague Fashion Weekendu v září. 

11 koček: To musí být dobrý pocit, když konečně uvolníš inspiraci, která v tobě tak dlouho zraje...

M: Je to tak. Nedalo mi to pokoje.

11 koček: Kde se tvoje modely vlastně dají sehnat?

M: Dávám věci do obchodu La Gallery v ulici Elišky Krásnohorské [tento obchod se bude brzy měnit na designový concept store pod záštitou českého výrobce obuvi Novesta a jeho kurátorkou bude Oldřiška Křížová].  Řekla bych, že v Čechách chybí obchod, kde by se prezentovali mladí designéři. Chybí tu místo, které by se zaměřovalo výlučně na avantgardu, na které začínají všichni návrháři, místo, kde by se neprodávala konfekce, ani „značková“ high fashion. Tohle běžně funguje ve všech velkoměstech, třeba v Paříži jsem se s tím běžně setkávala. Pevně věřím, že La Gallery postupně vyplní díru na trhu a bude první pomyslnou vlaštovkou.

11 koček: Myslíš tím  nějaký velký showroom?

M: Myslím obchod. Showroom je spíš k tomu, aby designér ukázal své věci obchodníkům a stylistům. Mluvím spíš o regulérním obchodu, který si vytvoří svojí klientelu z lidí, jež vyhledávají neotřelý mladý design.

11 koček: A co si myslíš o pražských obchodech jako je např. Parazit Fashion Shop nebo Hard-de-Core?

M: Dobrý, ale to není ono. To je spíš street wear. Není to ten level avantgardy, který mám na mysli. Nechci  ubírat těm obchodům na kvalitě; mají také svojí klientelu, oblíkají mladé lidi, kteří koukají na lokální streetové trendy. To, o čem mluvím já, tady  prostě zatím není. Tomu odpovídají kvalitou spíš butiky v Pařížský, ale tam  je to o zavedených značkách. Já mluvím o módě na stejné úrovni, ale od mladých návrhářů. To je přesně to, co tu chybí.

11 koček: To by ta klientela musela být trochu jiná, než v těch zavedených obchodech...

M: Ale ona tu ta klientela je. Řídím se tím, že ke mně chodí lidé, kteří tyhle věci chtějí, ba přímo je vyžadují. To jsou lidé, kteří si kupují modely z mých kolekcí, nebo si je nechávají šít ve své velikosti. Jakmile udělám nějakou obyčejnější věc, jsou hned přešlí z toho, že to není víc extravagantní.

11 koček: Jinými slovy, myslíš, že tu je dost lidí, kteří jsou ochotní zaplatit i hodně drahé, ale nekonvenční a avantgardní  oděvy od čerstvých absolventů škol?

M: Určitě ano.

11 koček: Já se k těm věcem občas taky dostanu a vlastně je dost cíleně vyhledávám, ale jakmile by to bylo v nějakém luxusnějším provedení, za ceny podobné butikům v Pařížský, už by to bylo mimo moje finanční možnosti. Tak jsem ráda, že se dá něco sehnat i v těch levnějších variantách.
M: Já myslím, že obchody pro mladé lidi - jako je třeba Parazit - jsou skvělé pro ten start; jako možnost pro studenty designu prodat nebo ukázat svoje věci. Když už člověk ale vystuduje, musí se nějak živit a nemůže ty věci prodávat za cenu materiálu, protože by skončil na ulici. Musí se začít chovat jako profesionál.

11 koček: Narážíš na to, že je pro mladé tvůrce težké se uchytit. Souvisí to nějak s celkovým stavem českého "módního" průmyslu?
M: Určitě ano. Je to trochu začarovaný kruh a je těžké na to odpovědět. Je mnoho úhlů pohledu a co člověk to názor.
Kdyby designéři měli kde prodávat, měli zákazníky a naopak, kdyby zákazníci věděli, kam jít (ne každý má čas hledat na internetu a studovat kvalitu jednotlivých návrhářů), jsou pak peníze na to, aby se vytvářely nové věci a mohla se rozvíjet značka. Nebo kdyby se třeba fabriky nebály oslovovat mladé designéry, kteří by osvěžili jejich výrobu, nemuseli by být zavřené. Rozvíjel by se pak samozřejmě i celý textilní a oděvní průmysl.
Levná výroba z Asie zničila spoustu fabrik a nejen v Čechách. Bohužel spousta věcí je nenávratně pryč. Jsem ale optimista a věřím, že velké vody dovedou sice ničit, ale zároveň dokáží i čistit (viz. Karlín a povodeň z r 2002).
A nakonec je tu také zákazník. Je na rozhodnutí všech, zda chtějí být v uniformním stejnokroji typu HM na jedno použití, nejlépe 3ks za cenu 1. Druhý extrém je zase ukázat všem, že mám na LV, Dior a Chanel. Nebo být osobití, zajímaví, sví. Lidé sami o sobě na první pohled prozradí, kdo jsou, jak přemýšlejí, co dělají, jak jsou vzdělaní, zcestovalí, atd. S tím vším asi začínající designéři bojují vždy na začátku, než si jich někdo všimne a začnou být respektovaní. Jak říkal můj profosor na VŠUP: "Počítejte, že budete dřít, dřít, dřít a MOŽNÁ za 10 let se vám to vrátí."

11 koček:  Živí se všichni z tvých bývalých spolužáků z VŠUP tím, co vystudovali? V čem konkrétně  to mají mladí čeští návrháři těžké?

M: Myslím, že všichni dělají všechno pro to, aby se tím uživili. Těžké to máme třeba v tom, že tu lidé nejsou  moc zvyklí k návrhářům chodit. Buď si řeknou, že to bude moc drahý, nebo jim přijde, že má ten návrhář v portfoliu příliš výrazné, extravagantní práce a že to není nic pro ně. Neuvědomují si přitom, že návrhář  umí pracovat se zákazníkem jako s originální osobností a dokáže tvořit na míru a podle potřeb zákazníka, že dokáže odhadnout, co mu bude slušet. Lidé by se zkrátka neměli bát návrháře oslovit.
11 koček:   Ty máš teď rok a půl po škole. Jak se žije a pracuje tobě?
M: No, musím zaklepat, ale jde to. Samozřejmě stále pracuju na rozvoji. Dostanu peníze a hned je investuju do dalších materiálů pro své zákazníky nebo na příští kolekce. Brzy mi přibudou ještě doplňky, ale to se zatím teprve rozvíjí. Moje peníze jsou tak v neustálém oběhu z ruky do ruky, ale mám štěstí, protože dělám to, co mě baví.



11 koček: Nosíš ráda nějaké tuzemské návrháře? A nosíš také oblečení, které sama navrhuješ?
M: Jsem trochu profesionálně deformovaná a vždycky zkoumám, jak je věc zpracovaná. Pokud není perfektní, tak si ji nekoupím. Jsem zvyklá na svoje věci, které jsou vlastně hodně jednoduché. Mám svoje krejčové, které mi všechno skvěle ušijí, a tak to oblečení nepotřebuju hledat někde jinde. Jednou, až budu víc vydělávat,  bych chtěla samozřejmě více podporovat  své kolegy. Už mám od nich pár kousků ve skříni, které se mi moc líbí.
11 koček: Koho máš konkrétně na mysli? Teď jsme zrovna v Mánesu na události Shooting Fashion Stars showroom. Co by sis tu pro sebe vybrala?
M: Mám jedno tričko od Mira Saba a jedno od Sisters Conspiracy. Moc se mi taky líbí návrhář Martin Havel. Od Musetu mám krásné šaty. Tady v Mánesu mě zaujal například pásek od Zdeničky Imreczeový nebo sukně od Zuzany Sedmidubský. Péťa Pluháčková tu má jedno  nádherný sako. U každého návrháře se mi líbí nějaká věc, ale já se nejdřív chci postavit na vlastní nohy, a pak můžu teprve po nákupech, podporovat ostatní. Chci jednou mít i "své" mladé malíře, sochaře, fotografy a skláře. To samé u mě platí pro šperky. Nekupuju si žádnou bižuterii a klenoty, ale mám třeba náušnice od Jany Rollo, něco od Kláry Šípkové, Katky Řezáčové, Lucie Houdkové a Martina Vernera.
11 koček: S Martinem Vernerem jsi dokonce spolupracovala.
M: Ano, s ním jsem dělala diplomku. Chtěla jsem doplnit Yunnany o šperky, a tak vznikla naše spolupráce.  Martin udělal ty nádherné náhrdelníky-obruče.

11 koček: Kdyby všechno šlo ideálně, kde by ses chtěla vidět za deset let?
M: Můj sen je být v New Yorku. Asi před pěti lety jsem tam přestupovala na Kennedyho letišti a měla jsem déja vu, že jedu domů.
11 koček: Chtěla by ses tam přestěhovat?
M: Kdyby mi to vydělávalo, tak proč ne? Mám pocit, že mi ten New York stylově sedí. Když mi bylo asi 13 let a objevila jsem newyorský značky jako Donna Karan, Calvin Klein nebo Jil Sander, byla jsem z nich úplně odvařená. Jejich práce se mi často líbí víc než  typická pařížská móda. Tam bych se jednou ráda prezentovala nebo bych tam ráda byla v nějakém butiku/galerii. V Praze bych chtěla mít jednou ateliér a designérské studio s kavárnou a malým občerstvením. To by se mi strašně líbilo, mít takové to místo se staropražskou atmosférou, kde se lidé sejdou, popovídají si a vzniknou legendární momenty. Takže, mít ateliér v Praze,  prodejní místo v Berlíně, Paříži, Londýně, Moskvě,  Tokiu, ale hlavně ten New York. Docela dobrý, ne?
11 koček: Jakým způsobem bys chtěla pracovat? Co rychnovská dílna tvojí maminky?
M: Já chci určitě spolupracovat s mamkou. Tu rodinnou tradici respektuju a přišla by mi škoda nepokračovat. Jednu dvě švadlenky budu ale časem potřebovat i tady, u sebe.
11 koček: Tak díky moc za povídání ve tvém ateliéru i v Mánesu a příště třeba v tom New Yorku! Držíme ti palce.

POZOR! Chystá se nový obchod Koncept La Gallery Novesta, což je podle všeho typ concept stóru, o kterém Mirka v rozhovoru mluvila (tehdy však spíše prorocky). Už teď je jasný, že se projektu ujme česká značka Novesta a jako kurátorka Oldřiška Křížová, kterou můžete znát třeba jako art direktorku Shooting Fashion Stars.  Již v květnu by měla začít  postupná přeměna stávajícího obchodu La Gallery na vysněný concept store.  Narazíte v něm na   modely Mirky Talavaškové, stejně jako na věci od dalších  oblíbených designérů 11 koček (např. Monika Drápalová, Zdeňka Imreczeová, Zuzana Kubíčková,  Pavel Ivančic, Zuzana Veselá, Martin Havel,  Leona Škanderová, Zuzana Serbak). O  nové platfomě pro česko-slovenské fešn návrháře vás budeme brzy informovat!  

 

PIPILOTTI