(konečně) knížky

koho neodradilo to úporný čekání a týdny trapných kočičích výmluv, ten se teď dočká odhalení, co že to vlastně kočky tenkrát v posteli konzumovaly za pochybnou literaturu. popravdě se v nejednom případě jednalo spíš o obrázky, navíc v kategorii 18+, ale tak už to chodí, když se ostatní kočky ocitnou u mě doma. porno neschovávám, ale vystavuju. a každýmu ho cpu. ale k tomu dojdu později, až se mi podaří vzbudit dojem, že jsem intelektuálka s bytem plným knížek. a že knížky sbírám. a že neustále fňukám, jak si nemůžu pořídit všechny ty krásný designový věci, protože... KNÍŽKY.

jako první jsem na kočky Pé a Ká nastražila neviňoučký komiks grafický román Pod Dekou od Craiga Thompsona; čtení o klukovi z křesťanský rodiny, jeho první lásce, kterou potkal na jednom z křesťanských táborů, ale taky o přísné rodičovské výchově a sexuálním zneužívání dětí. je to vlastně už dlouho, co jsem to četla, ale pamatuju si ten pocit smíření se s tím, že život prostě občas stojí za hovno. nebude se vám po tom asi chtít skotačit na párty, ale taky nejspíš nebudete mít touhu spláchnout depresi v nejbližším pajzlu za rohem. já si pamatuju, že jsem Pod Dekou četla v létě, bylo vedro a já ležela na dece na letný a říkala si, že je naprosto v pořádku, že věci občas nejdou podle plánu, protože o čem by to pak bylo, kdyby všechno bylo tak děsně lehký. (jo, a taky jsem přemejšlela nad tím, jaký je militantní náboženství svinstvo. ale o tom třeba jindy)

*

dál jsem z knihovničky vytáhla svojí úchylnou srdcovku, Brothers of the Head od Briana Aldisse, se skvělýma ilustracema od Iana Pollocka. 

o Brothers of the Head - knize jsem se dozvěděla skrze film. dávali ho před pár lety na festivalu ve Varech a já se na něm ocitla dost náhodou, a přesto to byl jeden z nejlepších, co jsem tam za ten ročník viděla. fiktivní dokument o siamských dvojčatech, který zní ziskuchtívýmu manažerovi natolik slibně, že z nich jako svýho druhu freakshow udělá frontmany punkový kapely.. zkuste si sex, drogy a rock'n roll, když jste siamský dvojčata, a bude z toho incest. narozdíl od Pod Dekou je vyznění Brothers of the Head depresivní dost, ale v průběhu čtení vlastně ani nečekáte, že by to třeba mohlo dopadnout dobře. 

ukořistit tuhle knížku může bejt trochu problém, mně se to povedlo úplnou náhodou v jednom londýnským charity shopu, ale pokud se vám podaří sehnat film, doporučuju. tady je trailer:

*

jestli se v Brothers of the Head koketuje s dekadencí, tak Všední ženy Oly Hanssona jsou jí prodchnutý od začátku do konce. je to logický; Ola Hansson žil a psal na konci 19. a začátku 20. století, na pivo chodil s Augustem Strindbergem a do zadku nelezl nikomu menšímu než Nietzschemu. za ženu si vzal Lauru Marholm, jednu z předních feministek tehdejší doby - a Všední ženy je přitom knížka, kterou by Hanssona dnešní feministky asi s radostí utloukly k smrti (a mimochodem jedna z mých nejoblíbenějších knížek ze začátku 20. století). vedle takových skvostů literatury jako třeba bestiář asi dneska ze židle nikoho nezvedne povídání o slečně, která ve svým budoáru ráda a často vítala pány a ukazovala jim svoje kotníky; prostě časy se mění, naštěstí, nebo bohužel. pro mě teda naštěstí, i když bych Všední ženy za Román pro ženy fakt nevyměnila.

*

no a to nejlepší jsem si samozřejmě nechala na konec. Terryworld terryho richardsona je v dnešní době povinnej výtisk v knihovničce všech 'lepších' (čti árty/fešn/dyzajnově uvědomělých) domácností. většině lidí se asi vybaví ty děsně provokativní kampaně sisley, nebo tisíc a jedna polonahejch fotek kate moss. feministky budou vzpomínat na mnohočetná obvinění ze sexuálního obtěžování, někdo si třeba vybaví videoklip Purple od kapely Whirlwind Heat, jenž má terry na svědomí - tak jsem se o něm mimochodem dozvěděla já; chodila jsem do druháku na střední a následný objevení terryho webovek (kde tehdy vystavoval veškerý svoje fotky!) pro mě bylo jako zjevení. bylo to víceméně porno, ale reálný, surový, z ulice. bylo na tom vidět, že to terry nefotil proto, aby se to někomu líbilo. rozhodně ne prvoplánově.
převažující emoce u lidí, kteří u mě tuhle knížku ze zvědavosti otevřeli, se asi nejvíc blížila znechucení. terry prostě fotí pornografii. a bylo to tak ještě předtím, než si někdo z fešn branže řekl, že když teda sex prodává, je na čase trochu přitvrdit. hodně lidí na terryho richardsona nahlíží jako na umělce; jenže on ty aspirující hvězdy filmů pro dospělý s přehnaným mejkapem nefotí proto, že by chtěl ukázat, jak je ten dnešní svět plnej hnusu a nevkusu. nedá mi to a musím nad tím přemejšlet - kde je ta hranice. proč jsou pro někoho na jednu stranu fotky terryho richardsona uměním, a na druhou stranu není žádnej problém se znechutit nad nevkusem lehký holky z ulice. pokud to nikomu neubližuje, proč prostě nenecháme ostatní nosit, co je jim zlíbí?
mám terryho ráda. mám ráda jeho deník, terry's diary. mám ráda pornografii. mám ráda přívěšky z minimonu ve tvaru genitálií, protože přece jen je to součást lidskýho těla, se kterou jsme se (asi skoro) všichni narodili, pak jí z praktickejch důvodů začli schovávat, než se kdysi kdesi rozhodlo, že je to nemorální. neříkám, že by se všichni měli svlíknout a na všechno oblíkání se vykašlat. ale to věčný pohoršování se moc nechápu. a ten nedostatek nadhledu často taky ne. 

MIAKARINA