Kabát pro Andreu (part I)

Dneska vám něco povím o jednom kabátu a taky o slevách. Ne, nebude to tuctovka o kabátku, který jsem si koupila, až když ho milostivá korporace konečně zlevnila na půlku ceny,  která stejně neodpovídá jeho skutečný hodnotě. Bude to začátek pohádky o hodné Andrejce, kterou si její muž před vánoci zavolal řka: "Musíme si vážně promluvit" a po chvíli napjatého ticha slavnostně oznámil: "necháme ti ušít ten kabát u Mirky Talavaškový!" 

Místo abych jí tiše záviděla, rozhodla jsem se já, Pipilotti, že celý ten příběh zdokumentuju, aby se z něj mohla poučit a potěšit čtenářská obec jedenácti koček. 

Proč si myslím, že vás to poučí? 

Zaprvé, pocit, že vám někdo šije něco na míru, někdo, kdo je budoucí Coco/Karl/Vivienne je  nenahraditelný. Ten pocit vzniká tak, že se vám designér se zaujetím věnuje a na kusu oblečení, které jste si uvykli vnímat jako jednosezónní hadřík, promýšlí každý detail, aby výsledek byl dokonalý a abyste se v něm cítili dobře. 

Zadruhé, možná máte mylnou představu, že takové služby mohou využívat jenom bohaté elity a my, socky, musíme vzít za vděk nabídkou řetězců, ze kterých si sice stejně nakonec odneseme víc, než jsme chtěli a potřebovali, ale  pocit výjímečnosti se patrně stejně nedostaví. Při slevách jsem si většinou připadala dost uštvaná a mívala konzumní kocovinu, u Mirky jsem dostala skvělý kafe, čaj, pletený papuče od babičky na nohy a utvrdila jsem se v názoru, že do šikovných začínajících návrhářů stojí za to investovat. Je to totiž win-win. 

V době vrcholících slev v módních řetězcích  tedy uvádíme seriál "o tom, jak se co dělá", o tom, jak vznikají custom-made oděvy a zakázky. Zaměříme se samozřejmě na mladý návrháře (jak zmámo, i kočky mají předsudky), protože ti nás zajímají nejvíc a taky si je můžeme finančně dovolit spíš než ty etablovaný, u kterých tak rády nakupují třeba celebrity. Berte to jako malého (neúplného) průvodce nebo jako inspiraci. Třeba vám pomůžeme zorientovat se v dosud nepoznaném světě.

Vlastně si s kočkama říkáme, že nám celej módní průmysl  může vlízt na záda. Jsou slevy, svátek módymilovných dívek a chlapců, a my kočky máme zase potřebu si  zamňoukat...
Nelíbí se nám, že se vyrábí tolik jednorázovejch oděvů, který jsou šitý záměrně tak, aby se brzy rozpadly a spotřebitel tak musel znovu vyrazit na nákupy. Proč  podporovat tenhle byznys, který ve svým důsledku zaplavuje svět nekvalitníma trendy hadrama a doplňkama? Proč by nám nemělo vadit, že se oblečení tak rychle rozpadne a ani se nedožije momentu, kdy se ho rozhodnete dát opravit, přešít nebo poslat dál?   Protože víc než do kvalitních materiálů a zpracování se investuje do reklamy? A slevy přece týhle nesmyslný mašinérii nasazujou korunu: opravdu je nutný toho produkovat tolik, když se velká část zboží stejně neprodá jindy, než v období slev? Proč bych měla chtít pytel věcí, který jsou skoro zadarmo? Má mě jejich nízká cena ukonejšit, abych o zvrhlosti systému nepřemýšlela a veselila se, že místo jednoho trička jich můžu mít pět? Proč jsou obchody zaplavený zbožím, který se tváří děsně exkluzivně a přitom stojí na práci novodobejch otroků?  

My kočky tohle fakt nechceme. 

Už delší dobu tuhle rychlokvašnou módu bojkotujeme. V naší garderóbě se radujeme nejvíc z originálů, z věcí zakoupených nebo vyměněných na blešáku, v charitě nebo v sekáči. Už delší dobu víme, že šaty od návrháře, který nikdo jiný nemá (nebo možná jen pár lidí na světě) se nám vyplatí víc než desatery tuctový šaty z řetězce. A když se chceme jó rozmazlit, necháme si ušít něco na míru u oblíbenýho designéra - ano, my socky z 11 koček. Nejsme totiž tak bohatý, abysme si mohly kupovat levný věci, že jo.

Když už toužíme po zpestření, koupíme si tu tašku plnou hadříků z druhý ruky (aspoň nám nebude za pár měsíců vadit, že jich polovinu zase neseme zpátky do bazaru). Když v obchodech vidíme ty hromady sukýnek a svetříků, který se ani nevejdou na pulty a štendry, nedůstojně padají z ramínek a vypadají tak nějak olezle, zbytečně a zastarale, protože jejich sezóna už je passé, napadá nás, kolik z nich se vůbec dožije  toho, aby je bylo možný zrecyklovat? Dočká se vůbec nějaký ten kousek momentu, kdy jej někdo s úctou vystaví ve svém vymazleném vintage shopu a blogerky budou chodit kolem a říkat "óóó, to bude tak ze začátku druhý dekády jednadvacátýho století a pořád je to krásný!"? 

Pamatuju si nakupování v britskejch outletech (ano, TK Maxx), jak mě to tehdy strašně bavilo, protože jsem tam sehnala značkový oblečení za pár liber. Po dvou letech si konkrétně vybavuju akorát jednu černou krajkovou podprsenku, nic víc, protože minimálně polovina věcí se mi vlastně zas až tak nehodila, prostě jsem je neměla k čemu nosit, nebo mi vlastně až tak dobře neseděly. Hlavní motivací k nákupu byla jejich výprodejová cena a dneska už ani nevím, který z těch opranejch triček mám ze značkovýho outletu a který odjakživa, protože k nim stejně nosím tepláky. Ale zato ty šaty od Lucie Mareš s ručně vyšitým kohoutem si nechám do konce života! A taky ty promoční od Yany Thal a tu státnicovou sukni od Zuzany Veselý a dokonce i ty starý maturitní a přijímačkový šaty od timourek (TEG), který jsem omylem jednou nechala v zapnutý ždímačce asi tak hodinu, i ty stále mám a raduju se z nich. 

Nechci zas tak moc - jak jste si jistě všimli, pouhou změnu světa k lepšímu (třeba lepší pracovní podmínky pro ty mravenečky, kteří tu šuntovou konfekci vyrábí, nebo jim spíš přeju jinou a smysluplnější práci) - když chci nosit oblečení, ve kterém je mi dobře, které vydrží, a ve kterém mám zasloužený pocit jedinečnosti. Přeju si, aby tenhle pocit mohl zažívat každý. Asi to ale pro většinu z nás znamená, že náš šatník bude zkrátka útlejší, že se nenecháme oblbovat sezónními trendy a "must-havy" a budeme prostě muset trochu víc o investici svého "ošatného"  přemýšlet. 

Jsme arogantních 11 koček and we approve this message.

(blogy, kde se v posledních dnech objevily podobné manifesty najdete TADY a TADY. že by se svět už měnil? Gretě a Jul drží kočky palce.)

Kabát pro Andreu v procesu

Andrea

MgA. Mirka Talavašková,  držitelka titulu Top Styl Designer (2008) a absolventka pražské VŠUP (2010)

v kabátě z Mirčiny kolekce Metro Quadrato (2008) "pípilota"

papučky od Mirčiny babičky


na podšívce se prý Mirka chystá "vyřádit"

Chcete vědět, jak to bylo dál s Kabátem, Andreou a Mirkou? Sledujte jedenáct koček, kde brzy uvedeme druhý díl o procesu vzniku Kabátu pro Andreu, ve kterém se o dramatickou zápletku postará  Límec. Nenechte si to ujít.

PIPILOTTI