Deaf Messanger - exkluzivní rozhovor v Karlíně

Kučina znám už pár let. Když jsem se s ním bavila poprvý, konverzovali jsme hlavně o humusu (o tom humusu, co se jí). Smalltalkovat o počasí a humusu s ním sice nedá žádnou práci, na povrchní řeči ho ale jinak moc neužije. Říká si Deaf Messanger a pod tímhle krycím jménem je známý jako tvůrce zajímavých diářů s příběhem.
Zápisníky, do kterejch vkládá starý dopisy, hrací karty, fotky nebo jiný poklady z ulice a z blešáků, působí jako originální vintage koláže kombinovaný se streetartem. Všechno z velký části hand-made. Jejich design je podle mě vyloženě „aktivistickej“. Myslím, že Kučin je vlastně takovej sprejer-filosof, ale sprejuje jenom na papír (ještě ke všemu recyklovanej). Je to taky vášnivej sběratel, cestovatel a dobrodruh. Recyklovaný diáře od Deaf Messangera jsou dnes už fenoménem a cestují všude po světě.

Líbí se nám Kučinův přístup ke starým věcem, k lidem a ke zvířatům. Taky se nám líbí jeho tetování. Nejradši se pohybuje na kole. To se nám taky líbí (viz. tady).

Přepis rozhovoru s Deaf Messangerem, Praha - ateliér a park v Karlíně, 8.11. 2011

11 koček: Co znamená „deaf messanger“? mám pocit, že analýzou tvýho uměleckýho pseudonymu se leccos dozvíme o tobě, přičemž „deaf“ (hluchý) už jsem asi trochu pochopila (smích)...

DM: (smích) No, nejdřív bych se rád ohradil proti tomu označení "umělecký." Je to samozřejmě jenom slovíčkaření, ale já se rozhodně necejtim bejt umělcem. Když jsem začal dělat diáře, tak jsem nechtěl vystupovat pod svým občanským jménem. To se mi zdálo neatraktivní. Chtěl jsem název značky, který směřuje k tomu, kdo jsem, co jsem za člověka? Deaf je sice hluchý, ale já nejsem hluchý, jen nedoslýchavý.

11 koček: To je způsobený čím?

DM: To je způsobený tím, že jsem roky řval do mikrofonu a chodil na hlasitý koncerty, aniž jsem si chránil uši.

11 koček: Počkej, ty jsi někdy hrál v ňáký kapele?

DM: Dva roky v jedný hardcorový kapele a pak tři roky v druhý. Odešel jsem od toho, protože mi šly do prdele uši. Můj ušař mi řekl, že mám zaděláno na ohluchnutí. Doporučil mi aspoň používat špunty, protože já jsem tehdy tvrdohlavě prohlásil, že u toho chci zůstat. Měl jsem pocit, že to je můj smysl bytí, že sdělujeme důležitý myšlenky. Nebyla to apolitická kapela a ty koncerty podle mě měly sílu.

11 koček: Jak se zdá, tak už jenom to přídavný jméno "deaf" evokuje docela hodně věcí.

DM: Učitě jo.

11 koček: Někde jsem četla, že si říkáš "messanger", protože se ti líbí ta poslíčkovská práce na kole a že jsi to chtěl vždycky dělat.

DM: No jo. V roce 2001 jsem žil ve Státech, v Seattlu, a tam se tím spousta mých přátel a spolubydlících živila. Byli to takoví pankáči, co chtěli do práce jen na nezbytně nutnou dobu, aby si vydělali na složenky a na jídlo a mohli jinak třeba cestovat s kapelou nebo cestovat všeobecně. Přišlo mi to jako dobrodružný zaměstnání a současně takový "free-minded". Nějak jsem se ztotožňoval s tou pracovní náplní, ale byla to samozřejmě dost zidealizovaná představa. Vím, že ta práce není žádná procházka růžovou zahradou a že ty peníze jsou těžce vydřený. Je to ve skutečnosti neuvěřitelně tvrdá práce. Když jsem se pak vrátil do Čech, tak jsem to nejdřív chtěl dělat, ale pak jsem se zdržel o něco dýl na Moravě a trochu jsem z toho vystřízlivěl. Každopádně ta ikona messengera, jeho životní styl a - zní to asi hloupě - ten "outfit", prostě celej ten "package" mi vždycky nějak imponoval. Proto jsem to přenesl do toho názvu, ale s jednou pravopisnou chybou. Je to "messanger" s "a" jako "anger".

11 koček: No, právě. Je tam "anger", ale i ten "mess". Co tím chceš říct? Na co se zlobíš?

DM: Tehdy jsem to bral spíše jako vtip. Proč bych to měl psát tak, jak se to píše? Myslím, že jako Čech si můžu dovolit s tou angličtinou víc hrát, než třeba rodilý mluvčí, kterýmu by to možná nedovolil respekt k jeho rodnýmu jazyku. Já to slovo nemám zvnitřněný, tak jsem si to napsal po svým. Takhle vznikl ten název a já se s ním hezky sžil. Deaf messanger je mi sympatický a jsem rád, že jsem si nevymyslel ňákou blbost - třeba, že jsem si neřekl: "budu se jmenovat 'fallen angel' nebo 'fallen tree'...."

11 koček: Já mám tendenci hledat významy tam, kde možná ani nejsou, ale "mess" i "anger" si prostě vykládám hodně politicky. Sám jsi řekl, že to pro tebe byl jenom vtípek, ale v kontextu tvojí tvorby je podle mě ten politický výklad na místě. "Messenger" jako někdo, kdo předává nějakou "message" (zprávu, sdělení) je pro tebe myslím trefný pojmenování. Charakterizovala bych tvojí tvorbu jako "aktivistický design", design prostoupený ideovým nábojem. Jak se k tomuhle zařazení stavíš?

DM: No, ještě bych chtěl dovysvětlit, že k tomu názvu - to jsi mi teď napověděla - se mi během mýho letitýho fungování nalepily nový významy. "Mess" v mý práci i v životě prostě je - tomu odpovídá nahodilost a koláž různých věcí, které jsou typické pro můj design. Stejně tak se tam odráží i zloba na konzum, na věci, o kterých jsme se bavili před chvílí mimo rozhovor [o otázce etiky v módě a "fashion konzumu", pozn. 11koček]. Štve mě, jak lidé fungují ploše, jak nepřemýšlí o tom, co se skrývá za produktem, který kupujou, o tom, co by vůbec chtěli v životě dělat, jaký by měl mít jejich život smysl a co za poselství by třeba chtěli nést. Já strašně moc přemejšlim a analyzuju. Mám pocit, že věci se nemaj nechat bejt a myslím, že by člověk měl přistupovat ke světu politicky a aktivně. Pasivita nikam nevede, akorát do hrobu. Jak říkáš, tak ta "message" se skrývá nejen v těch šablonách samotných, ale i v těch razítkách, heslech, výkřicích a citacích od různých spisovatelů a kapel. Taky cituju nekterý svoje kamarády. Jedna kamarádka mi třeba napsala v emailu jednu hrozně hezkou myšlenku a mně se to tak líbilo, že jsem to použil na první stránku a samozřejmě jsem tam uvedl její jméno. Někdo si třeba bude googlovat kdo je Robin Watanabe a nejde tak akorát facebook ňáký holky a víc nic. Pro mě je důležitý vytáhnout z normální konverzace a z normálních lidí nějaký sdělení, který si v sobě nesou.

11 koček: Co tě v poslední době motivuje? Jaká hlavní sdělení ukrýváš do diářů?

DM: Poslední dobou to není moc politický. Spíš mě teď ovlivňuje moje vnitřní rozpoložení a snažím se komunikovat něco obecnýho. Teď jsem četl krásnou větu od spisovatelky Jeanette Winterson: "I thought how easy it is to destroy the past and how difficult to forget it" Je snadný spálit dopisy od svý milovaný, zbourat koncentrák nebo pomník Stalina, ale v člověku nebo ve společnosti to přetrvává. Tuhle autorku často používám. Požádal jsem jí o svolení citovat jí v těch svých denících a moc mě povzbudila její odpověď. Napsala mi, že je za to ráda a jak moc jí motivuje do psaní, když její myšlenky někdo dál šíří. To mi přišlo takový lidský. Spousta slavných lidí je tak nedotknutelných a přitom, o co jde?

11 koček: Všímám si, že tvoje věci se líbí naprosto různorodým lidem. Je to trochu alternativní, recyklovaný, jiný než co běžně seženeš v obchodech. Odezvu to nachází jak u alternativců, tak u úplně běžnejch konzumentů, kteří si kupují všechno možný, aniž nad tím nějak víc přemýšlí. Prostě jseš populární, a to přesto, že s tvým životním stylem by se asi většina lidí neztotožnila. Jak si to vysvětluješ?

DM: Já si myslím, že důvod proč se to líbí tak širokýmu spektru lidí je, že jsem se nikdy programově nesnažil zalíbit se nějaký cílový skupině. Dělal jsem od začátku co se líbí mně. Koncept jsem si vytvořil sám a nebyl od nikoho okouklej, bylo to něco, s čím jsem se plně ztotožňoval. Nezkoumal jsem designy, který by se mohly líbit co největšímu počtu lidí, citace, který by zasáhly každýho. Takhle to ani nejde, to bych musel studovat marketing, abych věděl na co útočit, abych byl prodejnej. Myslím, že se to lidem líbí díky tomu, že jsem v tom já, i se vším tím chaosem a nahodilostí. Bavil jsem se s jedním dobrým grafikem a on mi řekl, že je zvláštní, že ty fonty který já používám k sobě vlastně vůbec nejdou. Kdyby se na to podíval profesor grafiky, asi by mi řekl, že to je celý hovadina, že přece Scriptina nemůže bejt dohromady s Impactem. To prostě teoreticky neexistuje. Ale nakonec mi ten můj kamarád grafik řekl, že to v mým případě vlastně nějak funguje. Mám to tak položený, že si nehraju na dokonalost, na perfekci, kterou mají lidi ze škol. Oni jsou zvyklí na kritiku z branže, která se řídí určitými pravidly. Nějaká profesorka grafického designu z Dánska mi psala, že v Praze nakoupila několik mých diářů na ukázku pro svoje studenty, aby jim předvedla, jak ta práce může vypadat, když se neubírá daným směrem podle pravidel. To bylo milý. Ale jinýmu grafikovi, který má v hlavě škatuli s pravidlama, se to třeba líbit nebude. Právě proto se to nemůže líbit všem alternativcům, ani všem lidem z mainstreamu, ale jen těm, kteří se v tom nějak najdou.

11 koček: S výrobou ti teď už pomáhá kamarád Vitakr. Kolik toho za měsíc vyrobíte?

DM: Hodně. Poslední dobou si říkám, že toho asi děláme moc a přemýšlím, kam to vlastně chceme vést. V létě toho hodně expedujem ven, do různých turistických destinací. Posílal jsem tak 400 až 500 kousků každý měsíc.

11 koček: Kde se na příklad dají koupit tvoje diáře?

DM: Myslíš v Praze?

11 koček: Všude.

DM: Tak, v Praze je to Parazit, Tribo, Globe, Big Ben, Dox a taky Luxor. V cizině prodávám ve Vídni, Berlíně, Barceloně, Amsterdamu, Londýně, Kodani, Madridu, Krakově - to by byla Evropa. Za vodou se prodává v New Yorku ve dvou obchodech a relativně čerstvě taky v Melbourne v Austrálii.

11 koček: Těmi obchody myslíš knihkupectví?

DM: Většinou jo. V Barceloně je design shop s podobným konceptem jako třeba Parazit u nás, prostě ne jenom ten "vysoký" design, ale trochu i punk. Nejlíp podle mě funguje spojení kávárny a knihkupectví. Na příklad Phil café ve Vídni. Mám pocit, že to je ideální prostředí. Lidi, co rádi pijou kávu a čtou obvykle i rádi píšou. Pak se prodává v museum shopech - ať je to GASK v Kutné Hoře, nebo muzea moderního umění v Kodani a v Haagu.

11 koček: Ty jsi dělal něco i pro pražský Kafka Museum a pro Muzeum Alfonse Muchy. O co šlo?

DM: Je to takový kontinuální projekt. Asi před rokem mě oslovila společná ředitelka Kafkova i Muchova muzea, že by chtěli vyrobit na zakázku diáře. Mně se do toho moc nechtělo - přišlo mi nežádoucí mít v Praze další obchody a taky jsem nevěděl, jak to je s autorskými právy. Pak jsme se ale domluvili. Zachoval jsem si svůj koncept, který je mi blízký. Navíc s tím Kafkou to bylo docela snadný.

11 koček: Ten Kafka se podle mě k tobě nějak stylově hodí. Zato Mucha a vůbec secese mi přijdou jako dost nepravděpodobný spojení s Deaf Messangerem...

DM: No, s tím Muchou jsem měl trochu problém. S Kafkou jsem pracoval jako se spisovatelem. Na šablony jsem použil jeho fotky a věděl jsem, že tím nevstupuju nebo nějak nezasahuju do jeho umění. Citace jsou korektní. S Muchou jsem měl dilema: Jak ho pojmout, abych nemusel kopírovat jeho tvorbu a aby přesto bylo poznat, že se jedná o něj? Vyřezal jsem šablony a pak jsem udělal černý sítotisky. Bál jsem se, že ty jeho grafiky nějak "podělám". Použil jsem nakonec jak jeho originální grafiky, tak moje sítotisky. Spolupráce funguje dobře a má to pozitivní ohlas - jak u zadavatelů, tak u zákazníků.

11 koček: Takže to jsou vlastně originální suvenýry pro návštěvníky muzejí?

DM: Přesně. Je to pro lidi, kteří nechtějí podložku na myš s Muchovou grafikou nebo Kafkovým obličejem, ale chtějí něco s trochu větším přesahem. Proto se to asi líbí, i když jsem se to nesnažil dělat prvoplánově prodejné. Mám svoje hranice. Ještě po mně pak chtěli navrhnout grafický podklady na hrníčky a podšálky a takový ptákoviny, ale to jsem řekl, že ne. Chtěl jsem to držet v limitovaný edici věcí, které můžu do jisté míry vytvořit vlastníma rukama. Sériově to vyrábět nechceme.

11 koček: Jak vlastně vypadá ta tvoje ruční výroba? Jaký třeba používáš komponenty?

DM: Když jsem začínal, tak jsem vůbec nic nevěděl a kupoval jsem si obyčejný školní sešity v papírnictví, abych měl papír na stránky. Nevěděl jsem, kam jít, kde objednat větší množství. Řezal jsem si je ručním řezákem podle pravítka. Pak jsem zjistil, že to je dost nepraktický. Sehnal jsem si teda tiskaře, který mi objednal papíry a nařezal mi je. Základní technika je sprejování podle mnou vyrobené šablony. Šablona se vyrábí ze zbytkový fólie od filmů z reklam. Kromě toho, že se snažím co nejvíce recyklovat - nacházím různý knížky a obrázky, který dávám do těch zápisníků - tak ty šablony jsou vlastně celý vyrobený z odpadu.

11 koček: Tvoje diáře se prezentují jako recyklovaný výrobky, viz. tvoje známá anekdota, že jsou made "from" Prague, tedy doslova vyrobené z Prahy a jejího odpadu. Co pro tebe vlastně znamená "trash" a recyklace?

DM: Ta symbolika je v podstatě druhořadá. Vyrábím věci tak, aby pro mě samotnýho byly zajímavý. Tady je nějaký starý dopis, tady karta, tady zase nápis "go vegan". Na prvním místě je vizuál a to, co je mi blízký. Druhá věc je třeba shánění starejch karet na blešáku. Baví mě přemejšlet, kdo to měl v ruce, zvlášť když jsou hodně osahaný. „S kým ten člověk asi hrál?“, říkám si třeba. Je to prostě nějaký otisk historie člověka.

11 koček: Jako ty starý rodinný fotky...

DM: Přesně tak. Mám s tím trochu problém. Zdá se mi, že je škoda, že ta rodinná alba skončí někde na blešáku nebo v popelnici. Pokud ta rodina byla funkční, jak je možný, že se to vyhodí? Nedokážu si třeba představit, že se vyhodí alba po mojí babičce. Vím, jak pro mě bylo důležitý skládat si ten rodinnej příběh, prohlížet si, co prožívali, jak rostly děti.... Je to taková obrazová rodinná kronika, ke který neexistuje duplikát.

11 koček: Téma paměti je pro tebe asi hodně důležitý...

DM: Určitě. Myslím, že by si lidi měli víc vážit toho, co vytvořili ti před nimi. U těch fotek mi to přijde vždycky líto. Někdo si to možná koupí a nějak to umělecky ztvární, udělá třeba nějakou koláž. Ale já, když tu cizí fotku použiju, tak mám pocit, že příběh těch lidí nezmizí, že neskončí v drtičce papíru. Některá alba, která jsem si přinesl z blešáku, byla tak nádherně udělaná, že jsem je nezlikvidoval, ale nechal jsem si je kompletní. Bylo mi líto do nich sáhnout a nějak je pozměnit.

11 koček: Já myslím, že stará fotoalba jsou poklad.

DM: Je to jako když si píšeš deník. Nebo jako ty dopisy a pohlednice. Často se na blešáku dostanu k životní korespondenci nějakých lidí - prostě si koupím bednu reálnejch vzpomínek. Do toho se rád začítám.

11 koček: Necítíš někdy třeba ostych? Je to přece jen určené někomu jinému a mnohdy jistě narazíš i na vyloženě osobní, intimní sdělení?

DM: Někdy ano. Ale ve finále, spousta dobrejch filmovejch nebo literárních příběhů jsou ve skutečnosti sdílený životy skutečných lidí vyčtený z korespondence nebo z deníků. Samozřejmě tohle ale řeším. Do jaký míry je to určený i zrakům někoho jinýho? Na druhou stranu je to v současný době už anonymní. Asi před měsícem jsem ale potkal kamaráda, který mi říkal, že dal jeden diář kamarádce a ona si ten starý milostný dopis,který jsem tam vložil jako součást designu, vyložila jako že je pro ní. Lidi tam asi čtou každou řádku a hledají významy.

11 koček: Ty jsi člověk, který zaujme nejen tím, co děláš, ale i svým životním stylem a hlavně tím, jak se tyhle dva světy propojují. Texty v tvých diářích by mohly na někoho působit jako vytržený z kontextu, jako prázdný propagandistický výkřiky, ale málokdo tuší, že jsou opravdu podložený tvým životem. Řekni mi něco o svým veganství, případně dumpster divingu.

DM: Už je to 12 let, co nejím maso. Nejdřív jsem byl dva roky vegetarián a pak jsem se stal veganem. Do osmnácti jsem byl děsnej masař a smál jsem se všem vegetariánskejm "hippíkům". Vůbec jsem nepochyboval o svým právu jíst maso (potravinový řetězec a tak) a myslel jsem si, že vegetariánství a veganství jsou jen takový výdobytky dneška - můžem si to prostě dovolit, protože nehladovíme a nemáme důležitější věci na práci. Ale hodně mých přátel byli vegetariáni a tak jsem se s nima bavil a uvědomil jsem si etický rozměr, který souvisí s konzumací masa. Viděl jsem, jak to vypadá ve velkochovech a na jatkách a uvědomil jsem si, jak reálné je utrpení zvířat. Konzum a nadvláda člověka nad přírodou a nad zvířaty je strašně arogantní. Došlo mi, že v civilizovaném 21. století, kdy si můžeme koupit, co chceme, je maso zbytečný "luxus". Zelenina a veganský potraviny navíc stojí víc než maso. Je to fakt na hlavu, protože právě na výrobu masa potřebuješ velký množství zeleniny. Tudíž by mělo být maso mnohem dražší než je. Celý to lidský chování k přírodě mi přijde zvrhlý. Proto jsem vegan.

11 koček: Na veganství se dívám hlavně v kontextu vztahu člověka k přírodě, freeganství jako mnohem radikálnější alternativa má ale mnohem více přesahů. Je to také sociálně kritické hnutí. Jak bys to popsal ty?

DM: Freegan teď nejsem, abych to trochu ujasnil, ale dlouho jsem jím byl, když jsem žil v cizině. Bylo to dáno podmínkama, ve kterých jsem se nacházel. Bylo snadný dosáhnout na dobrý, ale vyhozený jídlo, který se ničím nelišilo od zboží, který bylo před chvílí v regálech a bylo dobrý. Bylo to trochu jako na blešáku - nevíš, co najdeš. Je to taky trochu hra. Ale ten sociální podtext freeganství je v tom, že je na světě neuvěřitelně moc opravdu chudejch lidí. Začal jsem dumpsterovat v USA...

11 koček: Tam to hnutí asi vzniklo?

DM: Nevím. Je to možný, ale myslím, že dřív lidi dělali to samý, jen bez toho politickýho podtextu. To politický uvědomění ale asi pochází ze Států. Tam zdaleka každý nežije v blahobytu, je tam hromada negramotných lidí, lidí bez zdravotní péče, lidí žijících pod hranicí chudoby.

11 koček: Jsou tam obrovský rozdíly. To je ten kapitalistický paradox...

DM: Ten paradox si uvědomíš, když otevřeš víko kontejneru a tam se válej tuny dobrýho jídla.

11 koček: Vyhozenýho ze supermarketů?

DM: Jo. Nebo jsme jezdili do Redmontu, kde byl velký sklad ovoce a zeleniny, kde ty věci nebyly ani kompostovaný, ale prostě likvidovaný. Mohli se třeba domluvit s organizacema jako Food on wheels nebo tak, ale ne. Hrabeš se v odpadu a divíš se, že najdeš 100 kg banánů, 50 kg mang, 50 kg avokád a nic tomu není, není to zkažený. Je to jenom nadprodukce, která nemá odbyt. Místo toho, aby to někomu darovali, tak se to prostě vyhodí a ty firmy na tom stejně vydělají, protože nakoupí za levno a prodají za moc. Jak je vůbec možný, že se tohle děje? Když si spočítáš tu energii, která do toho jde – vypěstuje se to někde na plantážích, pak se to nacpe konzervantama, letecky se to někam přepraví....Tolik lidský a "zemský" energie je k ničemu a ten produkt se ani nevrátí do půdy jako kompost, ale vyhodí se v igelitovým pytli na skládku. Psal jsem o dumpster divingu absolventskou práci.

11 koček: Ty jsi studoval sociální práci?

DM: Ne. Sociální pedagogiku. Táta mi říkal, ať hlavně nikde nešířím, že jsem dumpsteroval, ale já myslím, že by se spíš měly stydět ty firmy, který si dovolí takhle plýtvat jídlem, když tu žije tolik chudých lidí. Nacházeli jsme třeba jídlo za stovky dolarů. V Londýně jsme našli to nejlepší jídlo z kontejnerů za Marks&Spencerem. Takový nákup bych si nikdy neudělal, protože bych na to neměl, ale tam jsem to našel v popelnici. Říkáš si, že takhle by to nemělo být.

11 koček: Letmo jsem se s tím setkala v Londýně. V kavárně, kde jsem chvíli pracovala, se na konci dne všechny ty drahý home-made sendviče sebrali, dali do pytlů a hodily do popelnice. Brali jsme si samozřejmě něco domů, ale i tak se toho vyhodilo hodně. Někdy jsme to třeba vzali a rozdali po cestě na metro bezdomovcům, ale nemohli jsme to jen tak nechat na ulici k rozebrání. Jednou jsem si vydumpsterovala večeři u Prêt á manger - to je takovej fajnovější mekáč á la France. Před restaurací se po zavíračce objevila krabice s delikatesníma sendvičema a salátama. Během chvíle to zmizelo - lidí, kteří tím nepohrdli, byla evidentně spousta. Škoda, že se to takhle nedělá všude.

DM: Je docela možný, že ten řetězec nebo konkrétní člověk překročil zákon tím, že to udělal. Přijde mi zvrhlý přemýšlet o hygienických regulích u lidí, kteří žijí na ulici a nemají co jíst. Celý ten systém funguje na pravidlech, která nahrávají těm společnostem, aby takhle plýtvaly. U nás skoro neexistují sankce za rozdávání igelitových tašek v obchodech, asi jenom Albert tě nutí si tu tašku aspoň koupit. Je nehumánní, že zaměstanec, který by takhle dal krabici vyhozenýho jídla před obchod, bude čelit postihu, ale za to plýtvání nikomu postih nehrozí.

11 koček: Jaký je vlastně tvůj vztah k módě? Máš ten svůj oblíbenej "messenger outfit"(smích)...

DM: (smích) Ne, já se cíleně neoblékám jako messenger a ono vůbec, co znamená oblíkat se jako messenger? To je taky kravina. Oni se také často neoblíkají podle nějakého klíče a prostě si oblečou, co je jim milý. Co se týče módy jsem v podstatě hodně "konzervativní". Neexperimentuju, ale obdivuju lidi, kteří jsou schopní střídat různé styly a hrát si. Já to ale nedělám, to bych nebyl já. Módu ale vnímám. Mám oblíbený značky..

11 koček: Jaký?

DM: Rebel8 ze San Francisca. To založil Mike Giant, jeden chlápek, co dělá graffiti. Pak mám oblíbený značky, který dělaj messengerovský tašky - Chrome, Freight Luggage.

11 koček: Co třeba nějaká česká značka?

DM: Mám rád Segrasegra. Ty holky mi svým přístupem hodně seděj.

11 koček: Jako model děláš reklamu pro Ragwear. Taky tohle oblečení nosíš?

DM: Jo, to je takový styl, co mám rád. Mám prostě rád streetwear. Napadá mě ještě Carhartt, to je ale taková velká značka bez ňákýho indie základu (smích).

11 koček: Inspiruje tě někdo v tvorbě nebo v životě? Máš nějaký vzor?

DM: V tvorbě hlavně asi lidi, co se motaj kolem street artu. FAILE ze Států, pak třeba Alexandre Farto, Stephan Doitschinoff a.k.a. Calma a další. Z životních vzorů bych chtěl jmenovat jednoho výbornýho kamaráda za Seattlu, Grega Bennicka. Je mu 42 let, je vegan, profesionální žongler a je hodně politicky aktivní. Skvěle mluví, má charisma, srší z něj životní energie a inspirace. Mám díky němu vždycky chuť nebejt pasivní a laxní. Hraje v hardcorový kapele, točí dokumenty. Není pro mě jenom nějakou vzdálenou ikonou, ale je to člověk, kterého osobně znám a hodně mě ovlivnil. Uvědomil jsem si díky němu, že když člověk chce, tak může. Záleží jenom na něm samotném, jak si ty hranice nastaví. Příští rok chce přijet do Evropy, aby hledal svoje kořeny. Domlouvali jsme se, že na Ukrajinu pojedu s ním. Je to takový můj lidský vzor.

11 koček: O cestování a o tvým tetování si povíme příště. Na závěr mi ještě řekni, s kým by sis chtěl na 11ti kočkách přečíst rozhovor?

DM: Asi s Adou z Parazitu [jedna ze dvou majitelek Fashion Shopu Parazit, pozn. 11 koček]. Má nadhled nad módou, trendy, hipsterstvím a škatulkováním. Má široký obzor. Je taková svá a lidská.

11 koček: Tak dík za rozhovor.

Pokud vám to nestačí a chcete víc informací, víc fotek, nebo jen chcete zůstat s Deaf Messangerem v kontaktu, sledujte Kučinův blog, přečtěte si rozhovor pro slovenský internetový časopis Lemon, poslechněte si jeho hlas v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas ve skvělém pořadu "Čajovna" a taky se podívejte, jak mu to sluší v kampani pro streetwearovou značku Ragwear.

další odkazy:
něco jako manifest freeganství

blog Deaf Messangera

Fashion Shop Parazit
Segrasegra

PIPILOTTI