Zuzana Kubíčková - exkluzivní rozhovor na Designbloku

Rozhovory 11ti koček jsou vždycky děsně exkluzivní. Když jsem ale v pátek navštívila návrhářku Zuzanu Kubíčkovou, připadala jsem si trochu jako ve VIP salonku. Viděla jsem "to" psaníčko na vlastní oči! Mohla jsem si osahat ty její měkoučký proplejtaný šaty, ještě než s nima blonďatá krasavice vyrazila na molo a mohla je tak spatřit veřejnost. Vlastně jsem v takovou exkluzivní preview ani nedoufala a se Zuzkou jsem si chtěla jen tak promluvit (o pohádkový Zimě, puntíkách, cestovních oblecích a fantastickejch psaníčkách). Nakonec jsme mluvily hlavně o tom, jak v ní středomořský prostředí vzbudilo zájem o barvy, jak se lidi oblíkaj v Itálii, o Designbloku a o J/L 2012.

Designblok letos na Zuzku vsadil černou kartu, a tak na pár dní přijela do Čech, aby uvedla svojí první ready-to-wear kolekci v rámci Designblok Dreft Fashion Weeku (o tom si přečtěte tady). S přípravou jí pomáhala i Oldřiška Křížová (aka Olo Dressing), která dřív spolupracovala například s Jakubem Polankou a jako modelka je oficiální tváří Zuzčiny nový kolekce (...to na mejch fotkách vybaluje přehlídkový boty z tašek).

šaty a bolerko z J/L 2012 jsou dělaný starou textilní technikou jménem "smocking" - je to takový prošívání (vypadá to dost propleteně) se zajímavým 3D efektem, díky kterýmu oděv pruží

vitrína s čb edicí mýdel Heleny Heinz, jejíž ateliér ve Vodičkově ulici Zuzka spoluužívá
pár kousků z kolekcí "Zima", "Dots" a "Cestovní obleky" (11 koček off the record: Proč by si někdo bral na cestování průhledný krajkový body? ZK: Haha. Název "Cestovní obleky" je metaforou spánku. Vzniklo to tak, že jsem si povídala s kamarádkou přes Skype a ona vždycky na závěr řekla 'jdu se převléknout do cestovního' a šla spát a mně se to strašně líbilo. Ta krajka symbolizuje takový ten intimní prostor.)

všechna psaníčka světa blednou před "the" psaníčkem:

Přepis rozhovoru se Zuzanou Kubíčkovou, Praha - showroom Vodičkova, 7.10. 2011

11 koček: Ty teď teda bydlíš v Itálii. Jak se tam máš?

ZK: Dobře se tam mám. Já jsem tam původně jela na stáž, která byla organizovaná jednou agenturou. Součástí té stáže byl jazykový kurz. Jsou takové ty agentury, které zprostředkovávají pracovní stáže studentům, aby jim pomohly udělat první krok v zahraničí, naučit se jazyk. Ten kurz jsem původně hrozně nechtěla, ale nakonec jsem musela. Potom se to obrátilo tak, že jsem na stáž vůbec nešla a zůstala jsem dva měsíce na jazykovém kurzu.

11 koček: Byla jsi v italštině úplnej začátečník?

ZK: No, chodila jsem na soukromé hodiny jednou týdně asi deset měsíců. Tak půlku učebnice jsem probrala, ale neuměla jsem mluvit. To jsem se rozmluvila až tam. Ta stáž nevyšla, protože oni nebyli schopni mi najít adekvátní umístění a to mně v tu chvíli přišlo cennější naučit se pořádně ten jazyk. Já tem mám přítele, takže do Itálie jsem šla tak trochu i kvůli němu.

11 koček: Kde jste se potkali?

ZK: Potkali jsme se na Islandu.

11 koček: Aha, když jsi studovala v Reykjavíku. Žili jste spolu taky v

Praze?

ZK: Ne, žili jsme odděleně. Tři roky jsme se navštěvovali. Já jsem vždycky počítala s tím, že nezůstanu v Praze. Pro mě je hodně důležité jednou za čas změnit místo už kvůli tomu, aby člověk neustrnul na jednom bodě. Měla jsem tu už pocit, že nemám energii. A tak jsem si řekla, že odjedu. Přece jenom tu ještě nemám nic vybudováno. A stejně se sem každý měsíc vracím.

11 koček: Odkud vlastně jsi?

ZK: Ze Zlína, z Otrokovic. Ale tady jsem studovala na vysoký škole a pak jsem tady už zůstala.

11 koček: Kdy jsi tu UMPRUMku dokončila?

ZK: Před dvěma lety, 2009. No, jinak na jaře jsem se teda přestěhovala do Itálie a hledám si práci. V Itálii to teď není s prací úplně lehké; firmy nechtějí moc přijímat. Mě to zatím ale nějak extrémně netíží. Jednou za měsíc jezdím sem s menšíma zakázkama. Klidně jsem ochotná si ze začátku najít třeba i jinou práci mimo obor. Ono to jinak asi nejde. Když člověk chce, aby to tvoření k něčemu bylo a chce se tím živit, je třeba z počátku hodně investovat, než se to vrátí. Já mám pocit, že to není ani moje práce, ale spíš takový koníček, taková moje libůstka, kterou si dělám pro radost. Ono to je důležité, aby to člověka bavilo a nedělal to jen proto, že musí. Ikdyž někdy mě to taky štve...(smích).

11 koček: Můžeš nějak porovnat život v Itálii a tady z hlediska módy? Všímáš si na první pohled nějakých rozdílů?

ZK: Všímám, ale nevím, jestli je to úplně k dobru. Asi záleží, kde se člověk pohybuje, ale ten běžný lid, to není žádná sláva, jak se u nás říká. Vrchol kreativity ženských je kabelka "vuittonka" (ať už falešná, nebo pravá) a tenisky! Italky si na vzhledu velmi zakládají, hodně o sebe pečují. To je vidět hned na první pohled. Všechny jsou výrazně namalované, ale jak jsou takové tmavé, výrazné, tak jim to sluší. Jsou to takové sportovní dámy. Mají rády výstřihy, jsou trochu vyzývavě, laškovně oblečené, ikdyž takové nutně nemusejí být povahově. Celkově to ale není moc sláva. Paradoxně, když přijíždím po té době sem, tady vidím, že mladí lidé jsou víc...jak bych to řekla..víc undergroundový. Nejsou tak uhlazení jako v Itálii. A to jsem si všimla až díky tomu odstupu.

11 koček: Tak to mě docela těší. To je dobrý...

ZK: No, mě to dost překvapilo, protože já jsem vždycky byla ta, co brblala, že se tu neumíme oblíkat.

11 koček: Taky asi budou logicky rozdíly mezi městem a venkovem a společenskejma vrstvama...

ZK: Určitě. Ale je vidět, že ti Taliáni si hodně zakládají na značkách. A také, že mají víc peněz a luxusnější oblečení. Když jsem jezdívala na ten kurz do Milána (bydlím kousek vlakem od Milána), tak jsem si všímala, že lidé jezdili do práce takoví elegantní. Jsou takoví na úrovni, na můj vkus někteří až příliš uhlazení. Muži jedou v kvádrech, ať dělají já nevím co.

11 koček: Jo, když jsem žila v Londýně, tak jsem si sice taky všímala spousty hodně zajímavě oblečenejch lidí, ale "ten běžný lid," jak ty říkáš, mě taky moc neoslovil. Naopak jsem si říkala, že velmi často jsou Londýňanky oblečený s mnohem menším vkusem a respektem k vlastní postavě, než holky u nás.

ZK: Přesně, ale jsou hodně sebevědomé. Stejně tak ty Italky.

11 koček: Do Prahy jsi teď přijela na Designblok. Co pro tebe tenhle tzv. "svátek designu" znamená?

ZK: Každý rok chodí víc lidí. Letos je to i na krásném místě. Já tu ale nemám výstavu, jenom přehlídku v rámci toho fashion weeku. Původně jsem vůbec nechtěla jít, kvůli penězům [účastnický poplatek se letos vyšplhal na 25 tisíc Kč, pozn. 11 koček]. Spořila jsem na tu novou kolekci, že ji odprezentuju jinde, ale pak jsem dostala tu černou kartu. Pro mě to znamená největší možnou prezentaci tady u nás. Chodí tam i lidé mimo obor, kteří chtějí objevit něco nového. Přehlídka v Obecním domě je pro mě velká pocta a navíc je to krásnej prostor, kam se člověk jen tak nedostane. Designblok je v zásadě výborná příležitost. No, na každé akci se může vždy najít nějaká moucha. Je vidět, že lidi i firmy (potencionální prodejce, nebo zákazníky) to zajímá čím dál víc.

11 koček: Určitě je to šance zpopularizovat design mezi obyčejnejma lidma. Takže z hlediska osvěty dobrý...

ZK: Rozhodně. A spousta mladých tvůrců má zvýhodněné podmínky pro prezentaci.

11 koček: To jo. Je skvělý, že se to dostane ke strašně moc lidem. Ale zároveň se mi zdá, že pro absolventy je ta účast dost drahá. To mi přijde blbý. Asi si musí půjčit od rodičů, nebo nevím. Přijdou desítky tisíc lidí, vstupný je drahý, tak by snad aspoň nemuseli tolik platit ti vystavující...

ZK: To mi taky trochu vadí, ale já chápu, že kdo tu akci pořádá, chce něco vydělat. To jim vůbec nezazlívám. Na svůj první Designblok (s tou kolekcí "Zima") jsem ale mohla jít jen díky tomu, že jsem vyhrála katedrovou finanční cenu, ze které jsem si to zaplatila. Myslím, že mi to tenkrát hodně pomohlo jako reklama. Předtím mě nikdo neznal.... A dostala jsem navíc hezký prostor, takže spokojenost.

11 koček: No, já si toho z Designbloku 2009 moc nepamatuju, ale živě si vybavuju ty tvoje zimní obleky zavěšený v prostoru.

ZK: Fakt? To byla taky instalace! Kdyby nebylo mého pana otce, který původně přijel jenom jako řidič! Kluci tam neuměli vrtat...A já měla takovou mříž, na kterou se to mělo všechno zavěsit. Dopadlo to ale dobře, na nikoho to nespadlo. Byla to akce super.

11 koček: A co ta tvoje nová kolekce?

ZK: Tahle kolekce je pro mě veliký zlom. Je to první kolekce, která by měla být alespoň v nějaké malé sérii vyráběna, první ready-to-wear. Rozdíl je v tom, že tentokrát není důraz kladen na nějaký extra silný koncept, myšlenku, ale spíš jsem se zaměřovala na to, aby ty věci chtěl někdo nosit, aby byly v nějaké míře dostupné - úměrně tomu úsilí. Nechci říct, že to je úplně trendové, trendy sice sleduju, ale teď jsem objevila jednu starou techniku...

11 koček: Jmenuje se nějak?

ZK: Jmenuje se to"smocking." Tuhle techniku jsem našla v jedné moudré knize. Já mám hrozně ráda staré textilní techniky a technologie, které používám po svém. Chtěla jsem, aby tu byl nějaký zajímavý prvek. Ústředním detailem jsou límečky v různých formách. Límečky, které jsou třeba zvětšené, takže se používají jako pásek. Dělaly jsme i samostatné límečky jako takové náhrdelníky, nebo nákrčníky, které třeba můžou doplnit jednoduchý outfit. Límeček mi přijde jako taková krejčovská věc a zároveň jako pánský prvek, který mi sedí v kontrastu s ženskými siluetami. Tak jsem to na tom postavila. Asi tím, jak jsem se přestěhovala do Itálie - já si tam připadám jako na prázdninách!- a asi proto, že je mi tam tak dobře, jsem začala vyhledávat vzory a barvy. Olo to hezky popsala, že je to hravá kolekce, která si na nic nehraje.

11 koček: Předtím jsi měla radši jednobarevné věci, bílé a barevně tlumené...

ZK: No, spíš jsem měla radši takové zastřené barvy, které nebyly tak výrazné a více jsem dbala na tu strukturu. Ale teď - nevím, čím to je - mě začaly zajímat ty barvy. Vždycky se mi o těch kolekcích blbě mluví, dokud to není úplně za mnou. U mě je to takový přirozený proces a těch inspirací je tolik, že to nedokážu vysvětlit.

11 koček: Takže, kdybych se tě zeptala, co je tvoje tvůrčí filosofie, čím se nějak cíleně řídíš, co bys na to řekla?

ZK: To je fakt nejtěžší otázka...(smích). No, asi hlavně život. Inspirace je úplně VŠECHNO. Vždycky mě hodně zajímaly přírodní procesy. To věřím, že je nejdokonalejší věc, která je hodná napodobování. Teď jsem třeba chtěla udělat dámskou kolekci, aby se v oblečení cítily ženy jako ženy. A ta filosofie - no, stačí něčím ozvláštnit úplně jednoduchou věc z kvalitního materiálu.

11 koček: Říkáš, že materiál je pro tebe hodně důležitej. Kde sháníš látky?

ZK: K té nové kolekci je to hlavně z Itálie; tam je větší výběr. Tady už je to taky lepší. Nejjednodušší ale samozřejmě bylo vybrat si ty látky tam. Něco byly zásoby ještě z Paříže, takže je to taková sběratelská kolekce, kde se objevuje hodně různých materiálů. Pro mě to je velká změna, já jsem byla zvyklá pracovat jinak.

11 koček: Nosíš sama svoje modely?

ZK: To je dobrá otázka (smích). Pár jich mám, ale nestíhám si šít pro sebe. Teď se to snad změní, protože pro mě bude někdo šít. Dřív jsem šila jenom sama, nebo s pomocí kamarádek. Teď toho bude víc a začnu třeba nosit svoje modely. Dřív jsem to spíš jen tak rozdala kamarádkám, nebo někomu, komu se to líbilo. A hodně šiju na zakázku.

11 koček: To je hezký, žes to rozdala (smích). Do čeho se ráda oblékáš?

ZK: Já? To je zvláštní, já mám skříň plnou oblečení, ale třeba mám období, kdy nosím pořád to samé. Mám ráda teplé svetry. Když takhle pobíhám po městě, tak to moc neřeším, ale obecně mám ráda přírodní materiály. Těžko říct, každou chvíli se člověk cítí jinak.

11 koček: Nakupuješ ráda?

ZK: (mohutné kývání hlavou)....ale mám teď takovou odvykací kúru.

11 koček: Takže nákupy v Itálii dobrý, jo?

ZK: No, paradoxně mě to v Itálii moc nebere. Co se mi tam líbí, to je strašně drahé. I když nad tím nepřemýšlím, vždy mě přitáhnout ty nejdražší věci, protože jsou očividně kvalitnější.

11 koček: Říká se, že Milán je velký centrum módy...

ZK: No, jenže já nechci nakupovat v Zaře. To, co se mi líbí, je moc drahý, tak na to kašlu. Ale hezký boty jsem si tam pořídila.

11 koček: A jsou v Miláně třeba obchody začínajících návrhářů, který by nebyly tak drahý?

ZK: No, jsou tu, ale já jsem to ještě zas tak neprozkoumala. Jsou tu obchody, které mixují mladé tvůrce (třeba jako Hard-de-core v Praze). Dolce&Gabbana mají takový program pro mladé návrháře; pozvou je k sobě do showroomu, několik si jich vyberou a nechají je prodávat u sebe v obchodě.

11 koček: Taky jsi říkala, že Italové milují ty zavedený značky. Možná je pak pro začínající návrháře těžký se v tomhle prosadit.

ZK: No, Italové jsou trošku kýčovití, trochu bez fantazie. Ale jim to sluší. Nejdřív jsem jen zírala, co ti lidi nosí i jak si třeba zdobí své domovy. Ale časem mi došlo, že k nim to nějak jde. A to je možná ten důvod, proč jsem sama došla k divokým barvám a vzorům.

11 koček: Pro koho jsou určený ty tvoje věci? Jaká žena to bude nosit?

ZK: (smích) No, to jsem sama zvědavá. Myslím, že bych to nějak neohraničovala věkově, ale spíš přístupem té ženy sama k sobě. Myslím, že si svoje najdou ženy, které si přejí být nenápadně elegantní, i ty, které chtějí být výstřední. Ty kousky se dají různě nakombinovat a člověk z toho může vyjít jak elegantní, tak výstřední. Díky facebooku jsem zjistila, že nejvíc zajímám ženy od 24 do 35 let. Ale já jsem v tom úplně benevolentní, když se v tom člověk cítí, tak to může nosit v jakémkoliv věku.

11 koček: Máš to už oceněný?

ZK: Ještě ne. To se bude odvíjet od té výroby.

11 koček: Jak velký máš tým?

ZK: Nevím, jestli se dá mluvit o týmu. Nejvíc spolupracuju s Olo - spolu řešíme všechno. Mám paní brašnářku, která mi vyrábí psaníčka. Potom firmu, která šila jednoduché hedvábné šaty. Zatím jsme nechali našít více kusů jenom u něčeho, protože to zatím nechci nějak divoce rozjíždět.

11 koček: Dá se říct, že je spoluautorkou téhle kolekce?

ZK: Určitě o tom diskutujeme. Ona je spíš stylistka. Ty první nápady chodí ode mě, ale radím se s ní o všem. Je to spolupráce, každá umíme jiné věci. Olo spíš umí ty věci organizovat, focení, přehlídky, radíme se o vzhledu a kombinacích u jednotlivých outfitů. Plus teď se bude dělat lookbook, všechno se to nafotí, takže ještě nesmím zapomenout na fotografa a celý tým u focení. A ještě mám taky moc dobrou kamarádku, která mi pomáhala teď ke konci, kdy každá ruka navíc byla dobrá. Ta kolekce měla 28 outfitů, což zas není tak málo.

11 koček: Jak se vlastně jmenuje? To mi nějak uniklo?

ZK: Ta kolekce se nijak nejmenuje (smích). Prostě J/L 2012. Já myslím, že u těchto kolekcí se názvy nedělají. Dělají se spíš u nějakých uměleckých počinů, když to má nějaký intelektuální rozměr.

11 koček: Proč sis vlastně vybrala dráhu módní návrhářky?

ZK: To se ptám sama sebe.

11 koček: Směřovala jsi k tomu nějak od malička? Co rodiče?

ZK: Jo, rodiče mě vždy ve všem maximálně podporovali. Já jsem už od malička strašně ráda kreslila. Ale strašně ráda jsem kreslila třeba dorty...

11 koček: (smích) No, ty tvoje ilustrace jsou takový holčičí, dortíčkový...

ZK: Já mám ráda módní ilustraci a nemám ráda kresbu. Asi bych jí taky zvládla, ale spíš se snažím, aby ty kresby ilustrovaly atmosféru celé té kolekce. Jak jsem se rozhodla? No, já jsem nevěděla, že to budu jednou dělat. Šít jsem třeba vůbec neuměla. Na hodině šití jsem si jednou přišila tu punčochu, co jsme šili, ke kalhotám a říkala jsem si, že asi nikdy nebudu šít. Ale babička šila. Vždycky mi šila oblečky pro panenky a to se mi moc líbilo. Později jsem taky zjistila, že můj praděda byl dobrý krejčí. No, začalo to asi tím, že jsem šla na střední umělěcko-průmyslovou školu. Ten oděv mě zajímal, ale bála jsem se přihlásit. Myslela jsem, že třeba půjdu na obor "lidová hračka", rodičům se zase líbila malba. Jenomže, jak jsem pak seděla na těch přijímačkách, měla jsem si teda napsat obor, a tak jsem to stím oděvem zkusila.

11 koček: Až na přijímačkách? (smích) To bylo kde?

ZK: V Uherském Hradišti. Ta střední mě strašně bavila, takže pro mě bylo úplně přirozené pokračovat v tom dál. Ale někdy si říkám, proč radši nedělám něco užitečnějšího. Proč třeba nepomáhám lidem, proč nejsem zdravotní sestra? A dá se tím vůbec uživit?

11 koček: Říkala jsi, že to je taková tvoje libůstka. Tvorba tě baví...

ZK: Já si vlastně svůj život bez toho nedokážu představit. Samotnou mě to naplňuje. Co člověk vytvoří je jeho vnitřním odrazem. Mám k tomu prostě osobní vztah.

11 koček: Máš nějaký vzor?

ZK: Hodně lidí. To se mění. Líbí se mi hodně návrhářů, ale jednoho oblíbeného říct nedokážu. Hodně bych si přála, aby můj styl nešel dobře zaškatulkovat. Hodně se dívám do historie.

11 koček: ...viz. třeba tady ten "smocking"...

ZK: Strašně mě zajímají historický kostýmy. V historii člověk nachází věci, které v současnosti už nejsou.

11 koček: Kam teda do budoucna směřuješ? Co bys ideálně chtěla dělat?

ZK: Bavilo by mě dělat filmové nebo historické kostýmy. To je můj sen. Určitě bych byla strašně ráda, aby se mi každou sezónu podařilo vymyslet kolekci, kterou by někdo chtěl nosit, která by se prodávala. To je asi nejdůležitější. Už nejsem přece ve škole a potřebuju, aby se to nějak točilo. Kdyby bylo možné, aby mě tohle uživilo, tak bych byla strašně ráda.

11 koček: Tak ať se ti to splní.

P.S.: Zuzka doporučuje blog islandský fotografky Saga Sig (teda jestli někoho z vás zajímaj ňáký blogy, že jo)

PIPILOTTI