Dita Rakouská - exkluzivní rozhovor u čaje

Co se nám, jedenácti kočkám, nejvíc líbí na Ditě (tvořící pod značnou Catapult), je její posedlost recyklací. Líbí se nám, že starý poklady z blešáků a popelnic přeměňuje v úžasný nový poklady pro nás fashion-art-design maniaky. Líbí se nám její vlastní mikrosvět zabydlenej příšerkama, který se pak objevujou i na jejích šatech, mikinách, kabelkách, ledvinkách (oh, yes!) a hračkách. V exkluzivním rozhovoru pro jedenáct koček se na příklad dozvíte, čím chtěla být, když byla malá, kde nachází inspiraci a co plánuje do budoucna.

S přítelem Ondřejem a psem Diegem bydlí v lehce bohémském bytě na Vinohradech. Domácnost mají zařízenou stylovým nábytkem z bazarů a blešáků. Většinu věcí prý vyrvali z rukou lidem, kteří je právě házeli do popelnice. Velkoformátové obrazy na stěnách maloval Ditin přítel Ondřej Šumbera.

...panenka pro (zlobivé) děti...

...tato panenka se stala obětí Ditiných experimetů. Oči však byly jistě transplantovány někomu, kdo je pořeboval víc...

Dita miluje psy. Chtěla by mluvit jejich řečí jako jeden pán, který s nima žije v divočině.

Přepis rozhovoru: Dita Rakouská, Praha – Vinohrady, 12. srpna 2011

11 koček: Čím se živíš?
Dita: No, nevím jestli se tím úplně živím, ale snažím se tím živit. No, jakž takž to jde. Jsem ráda. Ani bych to asi nezvládla pracovat někde od tolika do tolika… dělat něco, co tě vlastně ani nebaví. Myslím , že plno lidí z toho má negativní emoce.
11 koček: Co tě teda baví?
Dita: No, baví mě přetvářet všechny ty starý věci. Když to najdeš, je ti líto, že to leží na ulici, že to někdo vyhodil a přitom tomu materiálu nic není. A jenom to vemeš a vytáhneš to trošku z toho původního kontextu, předěláš to do něčeho jinýho a žije to dál.
11 koček: Takže ta motivace je oživit třeba věc, kterou už nikdo nechce?
Dita: No, asi tak. A pak vidíš, že z toho lidi maj radost a přitom by si toho dřív na tý ulici ani nevšimli. To by šli a říkali by si: "Ježiš, co to je tady za bordel?"
11 koček: Dá se říct, že tohle je tvoje osobní filosofie, kterou se při práci řídíš? Nebo máš nějakou jinou?
Dita: Já jsem o tom ani nějak nepřemejšlela…
11 koček: No, ty tvoje věci jsou takový jiný. Něco takovýho běžně nenajdeš v hračkářství nebo v butiku. Dokonce ani ve většině alternativních obchodů nic podobnýho neseženeš.
Dita: To je tak, že ze sebe potřebuju něco vydat. Asi jak moc nemluvím, nejsem moc extrovertní člověk, ani extra společenský, tak se spíš vyjadřuju tím, co vyrábím .
11 koček: Vedly tě rodiče k umění? Ovlivnili tě nějak v tomhle směřování?
Dita: Ne, vůbec. Jenom si pamatuju, že jsem měla potřebu pořád něco předělávat. Máma mi něco koupila a já jsem to chtěla opravit, ale jak jsem to moc neuměla, tak mi máma vždycky nadávala, že všechno zničím a že už mi nikdy nic nekoupí. Spíš jsem z toho měla blok.
11 koček: Jak se na tvoje předělávání a vyrábění dívají teď?
Dita: Diví se, že se to někomu líbí (smích)...ne, občas se jim něco líbí.
11 koček: Jak tě ovlivnilo studium? Ty jsi studovala několik let na „umprumce“...
Dita: No, já jsem šla nejdřív ze základky na střední na hračku...
11 koček: To je co? Kde se to studuje?
Dita: Na Žižkově, Olšanské náměstí, to je Střední uměleckoprůmyslová.
11 koček: Tam je přímo obor hračka?
Dita: Dřevěná hračka a textil.
11 koček: A ty máš vystudovanou dřevěnou hračku! Tak to bych se tím všude děsně chlubila!
Dita: To bylo vždycky strašně příjemný. Když tam člověk přišel, tak tam vonělo dřevo a barvy. Já jsem si vždycky na základce připadala taková nesvá...takovej vyvrhel...a ještě rodiče byli docela přísný a mě to učení moc nešlo.
11 koček: Jakou měli rodiče představu o tvojí kariéře?
Dita: Jednu dobu chtěli, abych šla na letušku...
11 koček: smíchDita: ...taky jsem se rozhodovala, jestli nejít na sportovní gympl.
11 koček: To ty, nebo rodiče?
Dita: Já. Mě bavil sport. To byl způsob, jak ze sebe dostat emoce. S rodičema jsme se moc nebavili a ty emoce ven moc nešly.
11 koček: A co to studium na vejšce? Ty jsi ho nedokončila...
Dita: Já jsem to moc nestíhala. Byla jsem na porcelánu a ten vyžaduje strašně moc času, aby to člověk udělal perfektní, aby to bylo dobrý. Ale to nešlo – já jsem bydlela u rodičů a pak ještě v aťáku s Ondrou, musela jsem dojíždět do školy hodinu a pak zas hodinu zpátky, chodit do toho ještě do práce, aby si člověk vydělal, ve škole jsme si ještě museli platit materiál. Pak už mě z toho hrabalo. A ten porcelán mě zas tak moc nebavil. I porcelán jsem dělala vlastně textilní – vždycky jsem něco ušila a pak jsem to namočila do porcelánu. Pořád to byl vlastně textil...
11 koček: Proč tě z materálů nejvíc baví textil?
Dita: Protože je to takový tvárný, pořád ho můžeš přetvářet. V jakýkoli fázi to můžeš stopnout a předělat. Kdežto ten porcelán, to prostě nejde. To nejdřív uděláš tu formu a vlastně ani nevíš, jak ten konec bude vypadat. To už vlastně ani nezáleží na tobě. Strčíš to do pece a čekáš jak to dopadne, ono se to tam ještě nějak samo ztvaruje. Kdežto ten textil můžeš předělávat pořád dokola.
11 koček: Dá se říct, že to věčný předělávání je tvůj hlavní výrobní postup?
Dita: Výrobní postup? (smích) já většinou nemám konkrétní představu, co vyrobím. Záleží na tom, co najdu za materiály. Inspirují mě barvy, vzory, různý druhy materiálů... Když jich mám víc pohromadě , tak se mi to nějak spojí v hlavě. Vlastně mě hodně ovlivňuje ten materál, který mám v ruce – až na tom základě vznikou konkrétní představy.
11 koček: Děláš spíš módu, nebo umění?
Dita: Ani jedno. Módou ani uměním bych to nenazvala. K tomu mám trochu averzi.
11 koček: Zajímáš se vůbec o módu?
Dita: Jo, to jo. To já zbožňuju třeba japonský návrháře. Yohji Yamamoto a Rei Kawakubo z Comme des garçons. Ty už od patnácti úplně zbožňuju.
11 koček: Máš ještě jinýho oblíbenýho umělce?Dita: Jean-Michel Basquiat. U některých mám ráda třeba jednu konkrétní věc, nebo jednu fázi, ale Basquiat se mi líbí pořád.
11 koček: Máš nějaký tvůrčí vzor?
Dita: Asi jednoho konkrétního člověka ne. Beru si od každýho něco. Inspirujou mě i lidi kolem mě, třeba Evička Macková z XYZ. Často je to i tak, že se mi ty věci ani tolik nelíběj, ale když poznám toho člověka, tak je líp pochopím. Z módy mě hodně inspirují Mirka Talavašková , Zuzana Kubíčková a na boty Zuzana Serbáková...ta má teď novej blog (blog o nejkrásnějších botách široko daleko je tady) a má tam vystavený úplně krásný nový botičky.
11 koček: Jo, taky miluju její boty, mám od ní úplně nejlepší sandálky na světě. Chtěla jsem od tebe doporučení na někoho pro příští rozhovor, ale to jsi mi právě dala. Jak reaguje okolí na tvoje věci?
Dita: Buď hodně negativně (co to jeeee? kdo to jako dělal?), nebo hodně pozitivně. Paradoxní je, že jsem si myslela, že to bude děsit děti, ale ty to právě mají většinou rády.
11 koček: Tak to můžu za svoje děti potvrdit. Kdo si třeba tvoje věci kupuje?
Dita: Tak to je takovej ten váš okruh (smích). Většinou mám zkušenost, že jsou mi ty lidi dost sympatický. A pak hodně cizinci, více než Češi.
11 koček: Proč myslíš, že Češi to tolik nekupujou? Bojí se?
Dita: Ono se to trošku vymyká tomu komerčnímu zboží, oni potřebují něco umírněnějšího.
11 koček: Je to asi extrém...
(šustění pytlíku...jé počkej, on jí asi ty koláčky...Diego! Ne dobrý, on našel jenom piškoty...)
11 koček: Máš nějaký plány do budoucna? Co bys chtěla dělat třeba za deset let?
Dita: Jo, tak takový plány já vůbec nemám. Poslední dobou ale úlplně nezvládám to žití ve městě; takovej ten komerční systém, kdy člověk dělá, co ani nechce, aby zaplatil tohle a tamto...Tak to myslím asi má hodně lidí...
11 koček: Myslíš, že budeš za deset let žít ve městě?
Dita: Asi bych to viděla spíš že budu žít někde v klidu na vesnici ...mezi...
11 koček: mezi psama...(smích)
Dita: (smích)....nebo někde v jeskyni na Kanárech. Budu si tam šít v ruce a prodávat to potom na ulici. Líbí se mi Španělsko. Taky jsme měly v plánu s Evičkama, s E. Macekovou a E. Hronovskou – ta má teď malýho prcka - nějaký společný projekt. Zařídit s obchůdek, tam dělat workshopy, mít tam dílničku, kavárnu...Bavilo by mě pracovat s někým, s kým jsem napojená na stejnou vlnu. Dobře se mi s nima spolupracuje – třeba jsme spolu dělaly něco pro Muzejní noc, nebo do Roxy. Nemusíme ani verbálně komunikovat. Já udělám jednu věc a na to nějak naváže druhá – jde to úplně beze slov.
11 koček: Tak to zní úplně jako tvoje krevní skupina. Díky moc za rozhovor. A ať se ti daří!

Pro recyklované košilové šaty, nevšední kabelky, hračky s příběhem a mikiny pošité příšerkama se vydejte do Parazitu. Pokud nejste z Prahy, zkuste nabídku Parazit teamu na fleru. Můžete také kontaktovat samotnou Ditu (ditarakouska@seznam.cz).

P.S.: Děkuju Idě, že mi během rozhovoru pohlídala děti, aby je pes nesněd.

PIPILOTTI